Článek
Když se čtenáři neptali na drogy, ale na člověka
Když jsem zveřejnil první rozhovor s bývalým výrobcem pervitinu (článek zde), čekal jsem silné reakce. Téma drog, závislosti a výroby pervitinu je samo o sobě natolik citlivé, že snad ani nemůže zůstat bez odezvy. Přesto mě překvapilo, jakým směrem se diskuse pod článkem vydala. Nešlo jen o obvyklé odsouzení pachatele, volání po přísnějších trestech nebo jednoduché soudy nad lidmi, kteří se pohybovali v drogovém prostředí. Mnohem častěji se objevovalo něco jiného – zájem pochopit, co se v takovém člověku odehrává.
Čtenáři psali, že je zasáhla autenticita výpovědi. Někteří děkovali za pohled do prostředí, které většina společnosti zná jen z policejních zpráv. Jiní přiznávali, že podobnou zkušenost viděli ve vlastním okolí – v domě, v ulici, v rodině nebo mezi lidmi, které kdysi znali úplně jinak. Objevily se i tvrdé reakce, podle kterých si výrobci drog nezaslouží žádné pochopení. I ty k takové diskusi patří. Drogová kriminalita ničí životy a není možné ji zlehčovat. Přesto právě pestrost těchto komentářů ukázala, že první rozhovor zasáhl víc než jen samotné téma pervitinu.
Zaujala mě hlavně jedna věc. Řada čtenářů nechtěla pokračování proto, aby se dozvěděla více o výrobě drog. Neptali se na recepty, postupy ani zákulisní detaily drogové scény. Zajímalo je, co přijde potom. Co se člověku honí hlavou, když mu do bytu vtrhne zásahová jednotka? Jestli v tu chvíli přemýšlí o trestu, o zradě, o důkazech nebo jen zažívá prázdno. Jak vypadá první noc po zatčení. Co udělá vězení s člověkem, který si do té doby myslel, že má všechno pod kontrolou. A zda se po letech života v drogovém prostředí dá vůbec vrátit mezi běžné lidi.
Právě z těchto reakcí vzniklo pokračování.
Z komentářů jsem si ale odnesl ještě jednu důležitou připomínku. Někteří čtenáři upozornili, že v prvním rozhovoru byly otázky místy příliš dlouhé a že nejsilnější byly samotné odpovědi respondenta. Měli pravdu. Tentokrát jsem se proto snažil ustoupit do pozadí. Ne proto, že by otázky nebyly důležité, ale proto, že hlavní hodnotou tohoto rozhovoru není autorův komentář. Je jí výpověď člověka, který více než dvacet let žil ve světě, do něhož se většina lidí nikdy nepodívá a dnes o něm dokáže mluvit bez hrdinství, bez sebelítosti a bez snahy udělat ze sebe někoho jiného.
Druhý rozhovor je proto méně o fungování pervitinové scény a více o následcích. O okamžiku, kdy skončí iluze nepostižitelnosti. O první chvíli, kdy člověk začne počítat, co mu policie může prokázat. O vězení, které není jen o mřížích, ale také o lidech, strachu a postupném otupění. O návratu na svobodu, který může být paradoxně těžší než samotný trest. A také o hledání nové identity ve chvíli, kdy člověk zjistí, že jediné, co dlouhé roky skutečně uměl, bylo sedět a vařit drogy.
Za poslední dva roky jsem se drogové problematice věnoval opakovaně, zejména v Ústeckém kraji. Mluvil jsem s lidmi z terénu, s bývalými uživateli, s osobami z okraje drogové scény i s těmi, kteří se z ní snažili odejít. Čím déle toto téma sleduji, tím méně věřím na jednoduché odpovědi. Pervitin není jen policejní problém. Není to ani jen zdravotní problém. Je to síť závislosti, kriminality, rodinných vazeb, chudoby, rychlých peněz, selhání i pokusů začít znovu. Každý, kdo se s tímto prostředím setkal zblízka, ví, že za jednou větou v policejní zprávě bývá často mnohem složitější příběh.
Tento rozhovor nemá bývalého výrobce pervitinu omlouvat. Nemá z něj dělat oběť, ani romantickou postavu podsvětí. Má nabídnout pohled, který se do veřejného prostoru dostává jen výjimečně. Pohled člověka, který byl součástí problému, zaplatil za to a dnes se snaží popsat, co po podobném životě zůstane. Právě proto má podle mého názoru smysl jej zveřejnit.
Ne proto, abychom zapomněli na škody, které drogy působí. Ale proto, že pokud chceme podobným příběhům předcházet, nestačí vědět, jak končí. Musíme se ptát i na to, jak začínají, co je drží při životě a proč cesta ven často bolí víc, než si dokáže představit člověk, který nikdy nemusel začínat úplně od nuly.
1. Ve svém příběhu popisujete, že jste si dlouho dával velký pozor a snažil se být nenápadný. Myslíte si dnes, že na člověka v tomhle prostředí dřív nebo později stejně přijdou?
Prvně poznamenám, že ta „pravidla“ nebo způsob, jak jsem chránil sám sebe, byly výsledkem určitého vývoje. Víc se k tomu vrátím v další odpovědi.
Myslím si, že pokud člověka živí výroba, je to jen otázka času. Může vám to procházet řadu let, ale nakonec to stejně skončí v base. To je podle mě dané.
Neznám nikoho, kdo by vařil ve velkém a nikdy neseděl. Znám vařiče, kteří vaří přes 35 let a nikdy neseděli, ale to jsou dvě výjimky. Jsou to lidé, které nesemlela závislost. Chodí do práce, normálně fungují a jen si několikrát do roka uvaří tři až čtyři gramy pro vlastní potřebu.
Takže si myslím, že existují jen tři možné konce: kriminál, hřbitov nebo léčba.
2. Když se zpětně podíváte na své dopadení — byla to podle vás chyba, náhoda, zrada někoho z okolí, nebo prostě jen otázka času?
Tady je třeba rozlišovat. První trest byl důsledkem toho, že jsem to jel bez brzd a pravidel. Bez zkušenosti s kriminálem jsem měl pocit, že jsem nesmrtelný. Prostě idiot.
U dalších trestů už to byla důsledná práce policie. I když dodržujete pravidla, která jsem zmínil v předchozím rozhovoru, chyba se prostě stane.
Příklad: Poslední zatčení proběhlo tak, že nás zastavila policie při silniční kontrole. Já seděl na sedadle spolujezdce. Jeli jsme z ciziny s nákupem prášků. Obrovské štěstí bylo, že asi hodinu předtím jsem nechal drtivou většinu prášků u kolegy vařiče (jednoho z mála přátel, šlo o společnou investici), u kterého jsme to měli dělat.
Při předání léků jsem si aplikoval drogu a nechal stříkačku v kastlíku na palubní desce. To byla školácká chyba. Policista si jí všiml. Následovala kontrola auta, nález malého množství léků (asi na 40 g hotového), domovní prohlídka byla negativní, takže vzhledem k mému trestnímu rejstříku z toho byly dva roky.
Je to otázka času. Není možné nedělat chyby, ať už děláte cokoliv.
3. Existuje moment, kdy člověk začíná cítit, že „už se to blíží“? Že se kolem něj něco stahuje?
U mě ne. Jel jsem si prostě svoje. Nevěřím, že pokud je na vás profi sledovačka, může si toho obyčejný člověk všimnout.
Byl jsem hrozně překvapený, když jsem se seznamoval se spisem, co všechno o mně věděli.
4. Co se vám honilo hlavou ve chvíli, kdy vám do bydliště vnikla zásahová jednotka? Pamatujete si první myšlenku?
Naprostý šok. Prázdno v hlavě. Jednu chvíli sedíte na gauči a druhou jste skurtovaný na zemi.
Pamatuji si jen ránu, vteřinu a pak už jsem byl spoutaný a zakleknutý na zemi. Vím, že by to ve skutečnosti za vteřinu stihnout nemohli, ale byl to asi následek šoku.
Opravdu šok. Prázdnota.
První myšlenka, když jsem vůbec začal přemýšlet, byla: Kdo se postará o psa?
5. Je pravda, že si člověk v tu chvíli okamžitě začne v hlavě počítat, co všechno mu policie může dokázat?
Měl jsem doma kompletní varnu a 160 g hotového. Tehdy nebyl pokus trestný (takže žádné výpočty, kolik se z toho dá uvařit. Prostě varna – sazba 1 až 5 let), 160 g bylo přechovávání ve velkém, sazba 2 až 8 let (dneska už je to jinak).
Naivně jsem doufal ve stíhání na svobodě. Tyhle propočty začaly asi pár minut po té první myšlence se psem.
Takže ano, je to pravda.
6. Co bylo psychicky horší — samotné zatčení, nebo až první noc ve vazbě?
Nejhorší je CPZ. Člověk je ještě pod vlivem, má extrémní nervozitu z toho, co bude. Zatčení je šok, potom se s tím člověk postupně vyrovnává. Začínají chutě, bylo mi fakt zle.
Vazba… No, tam jsem první týden vždycky prospal. Vyprchal pervitin, takže jsem jen spal. Paradoxně právě v tomhle na půl kómatu přišlo vnitřní srovnání s tím, že sedím.
Poslední trest jsem nastupoval z volné nohy a to byl očistec. První tři čtyři dny jsem se srovnával s tím, kde zase jsem.
Poznámka autora: CPZ (cela předběžného zadržení)
7. Jak vypadají první hodiny ve vazbě z pohledu člověka, který byl do té doby zvyklý mít všechno pod kontrolou?
Jak jsem už zmiňoval. Jenom spánek, bylo mi fakt zle. Mám pocit, že do té rovnice nezapočítáváte, že z člověka vyprchávají drogy, takže člověk řeší spíš problémy po fyzické než psychické stránce.
Navíc když dojde na lámání chleba, člověk je extrémně přizpůsobivý. Zvyknout se dá na všechno.
8. Změní první trest člověka, nebo ho spíš časem otupí a naučí fungovat s tím, že návrat do vězení je součást rizika?
První trest je náraz do zdi. Vězení nedělají mříže, ale lidi. Jste se psy, kde platí pěstní právo.
Jsou předsevzetí, že už se nikdy nevrátím, ale jde o to, že pokud sedíte déle než zhruba rok a půl, tak se prostě naučíte sedět. Což je požehnání na dobu v base, ale prokletí pro život venku.
Já reálně nemám strach z vězení. Mám strach z konkrétních kriminálů. Oráčov, Valdice, Horní Slavkov. V Oráčově jsem byl rok a dal jsem to vcelku v pohodě, a to jen proto, že jsem měl fakt štěstí na oddíl.
Víte, první trest byl ve 25 letech, poslední (nejkratší) téměř ve 40 letech. Byť to byl nejkratší trest, vnímal jsem ho nejhůř. Už ve mně chyběl optimismus. Prostě srážka s realitou.
Jediné, co jsem uměl, bylo sedět a vařit drogy. Dost blbý skóre na věk téměř 40 let.
Tohle byl asi pověstný jazýček na vahách. Důvod, proč jsem navázal spolupráci s neziskovkami a po trestu dobrovolně nastoupil do své první léčby.
Teď už tři roky pracuji ve stejné práci. Mezitím jsem sice porušil abstinenci, ale dobrovolně jsem nastoupil i do další léčby.
9. Má bývalý vařič po prvním odsouzení pocit, že už pro policii zůstane navždy „označený“?
Ano. Při jakékoliv policejní kontrole mi po vylustrování policisté téměř vždy okamžitě začnou tykat.
Nedávno, asi před čtyřmi měsíci, mi volalo neznámé číslo. Zvednu to a na druhém konci krajský toxi tým z mého bývalého působiště. Prý co dělám a kde je mi konec.
Popravdě jsem odpověděl. Druhý den mi zaměstnavatel (zná mou minulost) říká, že mu volali a zjišťovali, jestli jsem byl ty a ty dny v práci.
Tři roky jsem venku, předtím dva roky ve výkonu trestu. Pět let jsem nesáhl na baňku a stejně mě před výslechy často „zachraňuje“ jen to, že jsem zrovna neměl dovolenou.
10. Zažil jste po propuštění situace, kdy jste měl pocit, že vás bezpečnostní složky pořád sledují nebo mají v hledáčku, i když jste už nic nedělal?
Vyloženě v hledáčku ne, ale kontroly ano, jak jsem zmínil v předchozí odpovědi.
Netuším, jestli je pět let prokazatelně mimo hru dost, nebo málo.
11. Jak moc člověka dlouhé roky v tomhle prostředí změní po psychické stránce? Dá se vůbec zbavit paranoie a neustálé ostražitosti?
Špatně položená otázka. Je důležité si uvědomit, že ten svět a pravidla, jak jsem je znal já (viz předchozí rozhovor), nikdo nevymyslel. Byl to přirozený vývoj. Za chyby se platilo, někdy dost drsně, ale celé to fungovalo „přirozeně“.
Pervitin odfiltroval spoustu obav a to, že ústředním motorem byla závislost a snaha nevyčnívat, dodávalo člověku pocit, že to není tak zlý, když s vámi sousedi normálně mluví.
Jako vařič, který dělal sám na sebe, jsem měl možnost držet si krysy a problémové jedince od těla. Oni potřebovali mě (pervitin), ne naopak. Tím, že jsem si prášky a všechno okolo obstarával sám, jsem nebyl na nikom závislý a mohl jsem si lidi „filtrovat“. Nějak to fungovalo přirozeně.
Mou motivací byl pervitin a klid na výrobu. Abych mohl dál fetovat.
Takže paranoia nebyla. Žil jsem v toxické iluzi, že je všechno v nejlepším pořádku.
12. Ve vašem vyprávění je cítit, že člověk žije dvojí život. Jak náročné je roky před okolím skrývat, kdo opravdu jste a co děláte?
Někdy jo. Pravidla zmíněná v předchozím rozhovoru to dost ulehčovala, ale i tak byla třeba rodina dlouho v iluzi, že jezdím na montáže na pár dní v týdnu.
Měl jsem přítelkyni, která si dva roky myslela, že si dávám jen občas, přitom mě prakticky nikdy neviděla čistého. Po dvaceti letech braní je z člověka buď troska, nebo tolerance stoupne natolik, že to není tak poznat.
Třeba k té přítelkyni. Já tam jezdil odpočívat. Nejčastěji po varu. Všechno bylo vyřízené a hotové, já se vykoupal, oholil a jel jsem k ní. Vypnul jsem si na dva dny telefon a měl klid.
Pomáhalo mi to. Být chvíli s někým, kdo nežije jen pervitinem.
13. Existují v drogovém prostředí skutečné vztahy a důvěra, nebo jsou nakonec všechny vazby podmíněné drogami, penězi a strachem?
Ano. Je to vzácné, ale ano.
Měl jsem pár lidí, kterým jsem stoprocentně věřil. Z drtivé většiny to ale byli vařiči.
Vy se v otázce ptáte, jestli byly vztahy podmíněné drogami. To určitě byly, jenže to byl prostě standard. Byla to životní potřeba, biologická i ekonomická. Je to podobné, jako kdybyste se ptal, jestli byly vztahy podmíněné nutností dýchat. Prostě to byla samozřejmost.
S lidmi, kterým jsem věřil, jsme přijali za své, že alfa a omega všeho je pervitin. Paradoxně nás to spojovalo víc než cokoliv jiného.
Kamarádka, o které jsem mluvil v minulém rozhovoru (vařička z rodinného domu), sedí už dva roky. Pořád za ní jezdím a podporuji ji. Proč? Protože je to jeden z mála lidí, kterým dodnes stoprocentně věřím. Vím stejně jistě, jako že zítra vyjde slunce, že kdyby se naše role obrátily, udělala by to samé pro mě.
Takže ano. Skutečná důvěra v tom prostředí existovat může. Jen je nesmírně vzácná.
14. Co bylo po odchodu z té scény nejtěžší — abstinence, návrat mezi běžné lidi, nebo přijetí vlastní minulosti?
Hledání nové identity. A vlastně je to moje velké téma dodnes. Když se sám sebe zeptám, kdo jsem, pořád je tam vařič.
Možná by ta otázka měla znít jinak. Ne co bylo nejtěžší, ale co je nejtěžší. Závislý jsem totiž doživotně. Otázka není, jestli závislý jsem, ale jestli abstinuji, nebo už zase užívám.
Další věc je začínání od nuly. Odstěhoval jsem se daleko a hledání nových přátel je těžké. Zjišťuji, že mám dost deformovaný pohled na svět oproti běžné populaci. Někdy mám pocit, že kolegové v práci řeší úplné maličkosti. Pracujeme spolu, vycházíme spolu dobře, ale často si vlastně nerozumíme. A musím říct, že mě přijali naprosto bez předsudků.
Je to zvláštní paradox. S lidmi bez podobné zkušenosti si často nemám moc co říct. A lidem s podobnou minulostí se naopak záměrně vyhýbám.
Pak je tu ekonomická stránka života. Ale nejsem jediný, kdo skončil v insolvenci. Dnes už jsem to víceméně přijal, ale první tři čtvrtě roku to byl opravdu boj. Zvyknout si na to, že za víkend nevyděláte desítky tisíc korun. Že musíte počítat peníze, plánovat výdaje a mít rozpočet. Předtím jsem to vůbec neřešil. Z dvaceti tisíc korun jsem během víkendu dokázal udělat padesát tisíc čistého zisku.
Právě finanční gramotnost pro mě byla možná větší výzvou, než jsem si kdy dokázal představit.
15. Kdybyste dnes mohl mluvit se svým mladším já těsně předtím, než jste do toho světa vstoupil, co byste mu řekl?
Bacha, kámo. Tohle je odjištěný granát. Výbuch bude možná krásnej, ale střepiny kurva bolí.
16. Jaký je Váš vděk záchranné síti, kterou jste zmínil v předchozím rozhovoru?
Obrovský. Devadesát procent zásluh na tom, že dnes normálně funguju, mají neziskové organizace a léčebny. Já jsem „jen“ opravdu chtěl. To je hrozně důležitý, ale samo o sobě to nestačí.
Trochu mě mrzí, že podobný vděk necítím od společnosti vůči těmto lidem. Bez jejich pomoci bych dnes buď vařil drogy, nebo seděl ve vězení. Prosté děkuji mi připadá strašně málo, protože vlastně nevím, co víc bych pro ně mohl udělat. Kromě třeba vánočního přání.
Problémům se má předcházet. Tahle záchranná síť se podle mě podílela na tom, že za poslední tři roky bylo na trhu o statisíce dávek pervitinu méně. A teď mluvím jen sám o sobě.
Ti lidé odvádějí obrovský kus práce. Práce, která chrání společnost a ve výsledku jí šetří obrovské množství peněz. Kolik desítek milionů korun stát ušetřil jen tím, že lidé nemuseli páchat trestnou činnost, aby si koupili pervitin, který bych jinak vyrobil? Kolik se ušetřilo na práci policie, soudů a vězeňství? Kolik ušetřilo zdravotnictví na léčbě žloutenek, pohlavně přenosných nemocí a dalších zdravotních komplikací spojených se závislostí?
A ta podpora neskončila. Dodnes chodím jednou týdně na terapii a věřím, že kdybych znovu selhal, zastavil bych to stejně jako naposledy – ještě před návratem k výrobě drog. Nástupem do léčby.
Můj vděk je obrovský. Myslím si ale, že trochu vděku by těmto lidem měla projevit i celá společnost. Protože jejich práce není jen pomocí těm, kteří se chtějí dostat ze závislosti. Je to zároveň jedna z nejúčinnějších forem ochrany společnosti. A ve výsledku také jedna z nejlevnějších.
Osobní poznámka autora:
"Když jsem přepisoval poslední odpověď tohoto rozhovoru, na několik minut jsem se zastavil. Během posledních dvou let jsem při práci na drogové problematice vyslechl desítky příběhů. Přesto mě právě v té chvíli napadlo, že nejde o rozhovor o pervitinu. Ani o bývalém vařiči. Je to především rozhovor o člověku, který se po letech snaží naučit žít úplně obyčejný život. A možná právě ten bývá ze všeho nejtěžší.
Když se dnes ohlédnu za cestou, která k tomuto rozhovoru vedla, uvědomuji si, že nevznikl během jednoho odpoledne. Předcházely mu dva roky práce v terénu, desítky setkání, stovky hodin ověřování informací i okamžiky, kdy jsem si kladl otázku, jestli další krok ještě přinese nové poznání nebo už jen zbytečné riziko. Některé dveře se otevřely nečekaně, jiné zůstaly zavřené. Některé rozhovory skončily dřív, než začaly, jiné pokračují dodnes.
Vedle cenných informací přišel i tlak. Objevily se výhrůžky, snaha odradit mě od další práce i chvíle, kdy bylo potřeba pečlivě zvažovat, komu lze věřit a kde už začíná být hranice mezi investigací a zbytečným hazardem příliš tenká. Právě tyto zkušenosti mě ale naučily jednu důležitou věc. Skutečný obraz drogové scény nevzniká za pracovním stolem ani z policejních statistik. Skládá se z desítek drobných střípků, které samy o sobě často nedávají smysl. Teprve když je člověk spojí dohromady, začne chápat, jak složitý a propojený tento svět ve skutečnosti je.
Možná právě proto věřím, že podobné rozhovory mají své místo. Ne proto, aby měnily pohled na pachatele nebo zpochybňovaly práci policie. Ale proto, že připomínají jednoduchou skutečnost – za každou laboratoří, každým soudním rozsudkem i každou policejní tiskovou zprávou stojí konkrétní lidské příběhy. A dokud budeme vidět jen jeho poslední kapitolu, budeme jen velmi obtížně hledat způsob, jak zabránit tomu, aby vznikaly kapitoly nové a konečně jako společnost jsme začali měnit i status quo. Protože nikdy nevíte, kdy to může potkat Vaše dítě, partnera, kamaráda."
Závěr autora
Po přečtení celého rozhovoru může být snadné dojít k jednoduchému závěru. Člověk vyráběl pervitin, byl odsouzen, odpykal si trest a tím příběh skončil. Jenže právě tento rozhovor ukazuje, že skutečnost bývá podstatně složitější. Ve vězení totiž často nekončí samotný příběh. Ve vězení naopak začíná jeho nejtěžší část.
Ve veřejném prostoru se pravidelně diskutuje o výši trestů za drogovou kriminalitu, o počtu odhalených varen nebo o tom, kolik kilogramů drog policie každoročně zajistí. Jsou to důležitá čísla. Vypovídají o práci bezpečnostních složek i o rozsahu problému. Mnohem méně se ale mluví o tom, co následuje poté, když se za odsouzeným zavřou dveře věznice a po letech se znovu otevřou.
Právě tam se totiž často rozhoduje, zda se celý příběh začne psát znovu.
Respondent v tomto rozhovoru několikrát popisuje, že nejtěžší nebylo samotné zatčení ani výkon trestu. Nejtěžší bylo přijmout skutečnost, že po letech života na drogové scéně vlastně neuměl žít jinak. Najít zaměstnání. Vybudovat si důvěru. Přestat se dívat na svět optikou prostředí, ve kterém strávil podstatnou část života. Naučit se řešit běžné starosti lidí, které dříve vůbec nevnímal. Jeho slova podle mého názoru připomínají něco, co v debatách o drogové kriminalitě často zaniká. Závislost ani organizovaný zločin člověku nevezmou jen svobodu. Postupně mu vezmou i schopnost vést obyčejný život.
Právě v době, kdy tento rozhovor vznikal, rozhodla vláda o přesunu národní protidrogové koordinace z Úřadu vlády pod Ministerstvo zdravotnictví. Tento krok vyvolal rozdílné reakce odborné veřejnosti. Část expertů jej vítá s argumentem, že závislost je především zdravotním problémem a zdravotnictví by proto mělo mít při tvorbě protidrogové politiky silnější postavení. Jiní odborníci naopak upozorňují, že český model byl dlouhodobě postaven na meziresortní spolupráci a že oslabení této koordinace může být krokem zpět.
Po dvou letech práce na drogové problematice se přikláním k názoru, že právě nadresortní charakter protidrogové politiky představuje jednu z jejích největších předností. Ne proto, že by zdravotnictví nemělo hrát klíčovou roli. Naopak. Léčba závislostí, adiktologické služby i následná péče jsou nenahraditelnou součástí celého systému. Jenže drogy nikdy nebyly pouze zdravotním problémem.
Jsou zároveň problémem bezpečnostním.
Jsou problémem organizovaného zločinu.
Jsou problémem školství, které se snaží předcházet prvnímu kontaktu mladých lidí s drogami.
Jsou problémem sociálních služeb, které řeší důsledky závislosti.
Jsou problémem obcí, které se potýkají s kriminalitou a veřejným pořádkem.
Jsou problémem rodin, jejichž životy se často začnou rozpadat dávno předtím, než se celý příběh dostane před soud.
Stačí se podívat na jediný lidský osud. Experimentování s drogami, závislost, výroba pervitinu, policejní vyšetřování, soud, výkon trestu, léčba, následná péče a snaha vrátit se zpět do společnosti. Během jediného života se tento příběh dotkl policie, státního zastupitelství, soudů, vězeňské služby, zdravotnictví, terapeutů, neziskových organizací i zaměstnavatelů. Právě proto se domnívám, že protidrogová politika by měla zůstat především politikou spolupráce. Ne politikou jednoho ministerstva, ale koordinovaným úsilím všech institucí, které se s důsledky drog setkávají každý ze svého pohledu.
Za poslední dva roky jsem při práci na drogových tématech mluvil s kriminalisty, bývalými uživateli i lidmi zapojených do drogové trestné činnosti, pracovníky adiktologických služeb, lidmi z terénních programů. Každý z nich popisoval jinou část stejného problému. Nikdo z nich ale netvrdil, že existuje jediné jednoduché řešení. Možná právě to je nejdůležitější poznatek, který si z celé této práce odnáším. Čím více člověk drogovou problematiku poznává, tím méně věří na jednoduché odpovědi.
Tento rozhovor není obhajobou člověka, který se podílel na výrobě pervitinu. Není ani pokusem zpochybňovat práci policie nebo soudů. Je především připomínkou, že za každou laboratoří, každým dealerem, každou policejní razií i každým soudním rozsudkem stojí konkrétní lidský příběh. A pokud chceme jednou změnit statistiky, nebude stačit reagovat až ve chvíli, kdy se objeví další varna nebo další obviněný. Budeme muset mnohem lépe rozumět tomu, jak podobné příběhy vznikají, proč se opakují a co je potřeba udělat, aby jich jednou bylo méně.
Možná právě v tom spočívá největší hodnota podobných svědectví. Nepřinášejí jednoduché odpovědi ani univerzální recepty. Připomínají však, že za každým číslem ve výroční zprávě stojí lidský osud. A že skutečně účinná protidrogová politika nezačíná u jedné instituce, ani nekončí jedním rozsudkem. Začíná tam, kde spolu bezpečnostní složky, zdravotnictví, školství, sociální služby i prevence dokážou spolupracovat jako součást jednoho systému. Právě tehdy může chránit nejen společnost před drogami, ale také zabránit tomu, aby vůbec vznikaly další příběhy podobné tomu, který jste právě dočetli.
Upozornění autora
Tento rozhovor vznikl s cílem přiblížit veřejnosti problematiku drogové kriminality prostřednictvím autentické výpovědi člověka, který byl její součástí. Publikované odpovědi představují jeho osobní zkušenosti, názory a vzpomínky na události, které prožil. Nejde o obecně platný popis všech případů drogové kriminality ani o jediný možný pohled na danou problematiku.
Článek si neklade za cíl omlouvat, zlehčovat nebo romantizovat výrobu a distribuci omamných a psychotropních látek. Naopak. Smyslem rozhovoru je nabídnout širší pohled na příčiny, průběh a důsledky závažné drogové trestné činnosti a přispět k odborné i veřejné diskusi o možnostech její prevence, potírání a následné resocializace osob, které se rozhodly změnit svůj život.
Anonymizace respondenta
Respondent vystupuje v rozhovoru zcela anonymně.
Z důvodu ochrany jeho soukromí, bezpečnosti a s ohledem na možné dopady zveřejnění byly změněny nebo záměrně vynechány všechny údaje, které by mohly vést k jeho identifikaci nebo k identifikaci dalších osob. V některých případech byly zobecněny časové, místní nebo dílčí skutkové okolnosti, aniž by došlo ke změně významu nebo obsahu výpovědí.
Autor totožnost respondenta zná a ověřil jeho minulost z více na sobě nezávislých zdrojů. Součástí přípravy rozhovoru bylo také porovnání jeho výpovědí s veřejně dostupnými dokumenty, odbornými materiály a informacemi získanými během dlouhodobé investigativní práce zaměřené na drogovou kriminalitu.
Použité zdroje
Původní rozhovor autora
Uvnitř pervitinové scény: Svědectví bývalého vařiče
https://medium.seznam.cz/clanek/moral-journalism-uvnitr-pervitinove-sceny-svedectvi-byvaleho-varice-263911
Z terénu drogové scény: Co se děje, když se pozorovatel stane součástí hry
https://medium.seznam.cz/clanek/moral-journalism-z-terenu-drogove-sceny-co-se-deje-kdyz-se-pozorovatel-stane-soucasti-hry-267244
Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky – výroční zprávy
https://www.policie.cz/clanek/vyrocni-zpravy-narodni-protidrogove-centraly.aspx
Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti
https://www.drogy-info.cz
Vězeňská služba České republiky – výroční zprávy a statistické údaje
https://www.vscr.cz
Úřad vlády České republiky – Národní strategie a koordinace protidrogové politiky
https://vlada.gov.cz
MOST K NADĚJI ,
Odborné publikace, veřejně dostupná rozhodnutí soudů, tiskové zprávy Policie České republiky a veřejně dostupné dokumenty vztahující se k drogové kriminalitě v České republice.
Vlastní investigativní práce autora (2024–2026)
Článek vychází také z dlouhodobé investigativní práce autora zaměřené na drogovou kriminalitu, zejména v Ústeckém kraji. V rámci přípravy série článků autor uskutečnil desítky rozhovorů s bývalými uživateli drog, bývalými výrobci pervitinu, pracovníky adiktologických služeb, osobami pohybujícími se v drogovém prostředí, příslušníky Policie České republiky a dalšími odborníky. Současně analyzoval veřejně dostupné dokumenty, výroční zprávy, soudní rozhodnutí, statistická data a další otevřené zdroje vztahující se k problematice výroby a distribuce omamných a psychotropních látek.
