Článek
Byla to krásná léta – devadesátky. Na pultech nebylo co jíst, ale zato v kufrech aut bylo vždycky co převézt. Privatizace probíhala formou „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ a bezpečnostní složky stíhaly maximálně opožděné poštovní doručování. Ideální půda pro to, aby se místo právního státu zrodil stát právníků a zločinu, začala nová éra.
Organizovaný zločin tehdy připomínal spíš rockovou kapelu – měl manažera, řidiče, vrátného a někdy i právníka. Dnes má stejná skupina svůj holding, tiskového mluvčího, advokátní kancelář, PR agenturu a účetního, co seděl jen jednou. A zákony? Ty píší lidé, kteří buď nechápou realitu, nebo v ní mají vlastní podíl.
Zločin se vyvíjí. A zákon mu pomáhá.
Zatímco podnikatelé vyplňují excelové tabulky, zločinecké skupiny vyplňují vlivové mapy. A zatímco policista se učí, jak správně zaevidovat kladivo do systému SAP, mafián má právníka s Ph.D. z daňových optimalizací. V roce 1995 jsme měli kladivo a kladívko. V roce 2025 má zločin advokátní tým z Pařížské a datové schránky, kam se žádný kontrolní orgán nedostane.
Zákony? V psané formě vypadají krásně. V realitě jsou jako bezpečnostní pásy z alobalu – efektní, ale nefunkční. Když už se nějaká skupina náhodou dostane k soudu, trvá proces roky, svědci „zapomínají“ nebo „zázračně zemřou“, a soudce skončí v důchodu dřív, než padne rozsudek. Náhoda? Samozřejmě.
Vzpomeňme na slavné kauzy jako OpenCard – projekt za miliardu, který nakonec uměl totéž, co tramvajenka za dvacku. IZIP, elektronické zdravotní knížky pro celý národ – pokud jste tedy byli pacientem z jiné galaxie. Nebo třeba Pandury– vojáci brečeli, že nemají boty, ale zato obrněné transportéry stály víc než zámek v Hluboké. A výsledek? Zmizení peněz. Kdo byl potrestán? Nikdo. Náhodička.
Ministři z lidu: když učitel dějepisu řídí vnitro
V jiných zemích řídí ministerstva specialisté. V Česku postačí, že víte, kde leží Kolín – a můžete být ministrem vnitra. Vít Rakušan, bývalý učitel z gymplu, byl tak nadšen z dějin, že si zřejmě řekl: „Co takhle si jednu korupční aféru taky zažít naživo?“
Pod jeho dozorem se rozvíjí organizačně-finančně-kreativní ekosystém, kde:
- Městští politici v Praze mění zakázky na stavební Monopoly.
- V Kolíně náhodou sídlí firma, která se připletla ke kauze Motol.
- A policie? Ta vyšetřuje, ale jen pokud nemá zrovna školení na „genderovou senzitivitu v zásahu proti ozbrojenému recidivistovi“.
Rakušanovo působení působí dojmem, že do politiky nevstoupil kvůli lidem, ale kvůli výběrovým řízením. Možná mu v tom pomáhá čiré štěstí, možná náhoda. Anebo systém, kde i dobře míněná snaha skončí na sekretariátu s razítkem „Neřešit“.
Kauza Motol: Z nemocnice k nemocnému systému
Kauza Motol začala jako běžné zadání veřejné zakázky. A skončila jako učebnicový příklad klientelistické party s lékařskými plášti. Vše proběhlo v duchu hesla: „Nejde o to, co nemocnice potřebuje – ale kdo to dodá.“
Smlouvy na míru, poradenské služby za miliony, konzultace o konzultacích. Zdravotnictví se proměnilo v showroom pro lobbisty a IT firmy, které ani nemají telefonní číslo na webu. A hádejte co? Jedna z firem napojených na podezřelou zakázku má sídlo v Kolíně – městě, kde i beton dostává dotace na školení měkkých dovedností. Náhoda? Kdepak. Náhodička.
Fiktivní rozhovor: Rakušan & firma Kolíntech s.r.o.
Rakušan (ministr): Pánové, všichni víme, že transparentnost je základ demokracie.
Zástupce firmy: Rozhodně. Proto máme na faktuře slovo „transparentní“ sedmkrát.
Rakušan: A k čemu přesně sloužila ta položka „konzultační činnost – klimatický monitoring čekárny“ za 4,8 milionu?
Zástupce: To bylo… no… to byla inovace. Pacienti se méně potili, což zkracovalo čekací doby.
Rakušan: Chápu. Inovace je důležitá. (pozn. zapisuje si nápad do kolonky „granty 2026“)
Strana STAN: Struktura Tajných Administrativních Nákupů
Zatímco voliči slyší o „decentralizaci moci“, uvnitř strany se řeší především, jak centralizovat obálky. Málokterá strana dokázala přetavit heslo „města a obce sobě“ v přímý tok peněz mezi radnicí, spřátelenou firmou a kufrem v autě. Výběrová řízení? Jasně, transparentní. Vždyť výběr „náhodou“ padl na švagra místostarosty, co dřív spravoval sklad v Hornbachu, ale teď má firmu na digitalizaci úřadů.
Fiktivní vnitrostranický rozhovor (2022, neveřejné zasedání STAN)
Regionální šéf: Máme tady výběrko na IT infrastrukturu města. Je to na 23 mega.
Krajský koordinátor: Už máme firmu?
Šéf: Jasně, KolínData s.r.o. – vznikli minulý měsíc.
Mladý asistent: Není to trochu nápadné?
Šéf: Nebojte, Vítek to zakreje.
Dozimetr: Osm mrtvých, ale jinak v pořádku
Kauza Dozimetr je jako špatná telenovela – spousta postav, málo logiky a náhodné úmrtí. Osm lidí, kteří mohli mluvit, je náhodou po smrti. Někteří spadli, jiní se zhroutili, jiní byli nalezeni ve spánku. Všechno naprosto „bez souvislosti“ – samozřejmě.
O čem mluvili před smrtí, ví jen jejich advokát, který teď vlastní vinici na Madeiře. Náhoda? Nebo spíš náhodička v plné parádě.
A ti, co zůstali? Buď mlčí, nebo kandidují znovu. Ve straně, co má v názvu „demokratická“ nebo „nezávislá“.
Kolik nás to stojí?
Zatímco děti píšou do slohovek, že chtějí nové hřiště, stát posílá miliony na „přechodové mostky pro úřední integritu“. Co všechno bychom mohli mít, kdyby zločin nepsal zákony a politici nebyli zaměstnanci lobbistů?
Za 1 miliardu z kauz jako Motol, Dozimetr, OpenCard, IZIP, Promopro a dalších bychom mohli postavit:
- 20 školních tělocvičen
- 15 domovů pro seniory
- 500 obecních bytů
- novou nemocnici v každém kraji na pohotovostní péči
- nebo udržet 5 let platy učitelů bez škemrání před každým rozpočtem
Ale místo toho máme stíhání na papíře, omluvy v televizi a výbory, které „celou věc pečlivě monitorují“. Nejčastěji ze zadních lavic s kávou a výběrovým řízením v kapse.
Závěr: Když stát funguje jako zločin s logem
Organizovaný zločin se od devadesátek proměnil – už nenosí koženou bundu a zlatý řetěz, ale má pozici ve správní radě, fond s ESG ratingem a vlastní lobby experty. A stát? Místo aby chránil občany, dělá ochranku schématům, která mají víc podlaží než činžák v Karlíně.
Až tedy příště uslyšíte, že „stát nemá peníze“, vzpomeňte si: on je má. Jen skončily někde mezi právním oddělením, cateringem k neveřejné smlouvě a firmou z Kolína, co dodává „poradenství v oblasti účinného neřešení věcí“. Náhoda? Náhodička.
Pohled daňového poplatníka – závěrem:
Jako občan, který ze své mzdy odvádí daně na chod státu, se nemohu ubránit pocitu hořkosti. Rok co rok mi stát sahá do peněženky s odůvodněním, že „je třeba šetřit“, „zajistit školství“, „modernizovat zdravotnictví“ nebo „zvýšit bezpečnost“. Jenže místo tělocvičen, školek, dostupných bytů a kvalitní péče vidím rostoucí počet zakonzervovaných kauz, mizejících miliard a státních institucí, které fungují jako zástěrka pro klientelistické struktury.
Když čtu o Motolu, Dozimetru nebo IZIPu, nevidím jen selhání jednotlivců. Vidím systém, kde se z veřejné služby stal soukromý byznys. Kde zákon nechrání slušné, ale slouží jako návod pro ty, kdo vědí, jak ho obejít. A kde politik s kariérou učitele historie víc rozumí výběrovým řízením než bezpečnostní situaci v zemi.
Jako daňový poplatník jsem v tomto příběhu za hlupáka. Pracuji, platím, doufám – a na oplátku dostávám výsměch ve formě „transparentních faktur“ na klimatický monitoring čekáren. Místo respektu k zákonu vidím marketing. Místo spravedlnosti – časové prodlevy, paměťové výpadky a pohřby svědků.
Nejhorší na tom všem je, že už ani nejde o náhodu. Je to model. Fungující, ziskový a politicky tolerovaný.
Proto se ptám: K čemu ještě platím daně, když výsledek není veřejná služba, ale servis pro propojenou menšinu? Pokud stát připomíná firmu, pak už to dávno není naše firma – ale podnik na odčerpávání peněz od pracujících k těm, kteří „znají správné lidi“.
Až příště budu odevzdávat daňové přiznání, nebude to s pocitem odpovědnosti. Bude to jako výkupné. Pro stát, který dávno ztratil legitimitu být mým zástupcem. A získal plnohodnotný statut „zločinu s logem“.
