Na skok do Grónska aneb Čím nás překvapili Inuité, 1. část

Na uhrabanou šotolinu vystupuje osm odvážlivců, dva němečtí turisté a šest Čechů z expedice České geografické společnosti. Pilot nám osobně hází krosny a batohy. Žádné bezpečnostní kontroly nebo razítka do pasů. Nikdo nás nečeká s welcome drinkem. Vítejte v divočině, dobrodružství začíná.

Pořád si připadám jako ve snu. Zdráhám se uvěřit, že zem, po které jdu, je součástí Grónska. Když na ranní informační schůzce přichází náš vedoucí s nečekanou nabídkou „výletu“, neváháme s tátou ani minutu, protože je podobná příležitost se těžko kdy bude opakovat. Teď však není čas na dlouhé úvahy. Z nebe se vytrvale snáší déšť a my musíme vyřešit, kde se utáboříme. Jediné, co s jistou víme, že asi o dva kilometry dál, by měla být vesnice.

Jdeme po nezpevněné cestě. Přes kapky deště toho moc nevidíme. Těšili jsme se na krásnou panenskou divočinu, ale zatím poznáváme jen šedou realitu. Šotolina, skály, obloha i špinavé zbytky sněhu. Hlavou mi prolétne myšlenka, že legendární Viking Erik Rudý, zřejmě musel být barvoslepý, když Grónsko nazval „zelenou zemí“. Greenland by měl být Greyland. Matoucí pojmenování však od něj nebylo nic jiného než laciný marketingový tah. Potřeboval ve svých následovnících vzbudit pocit, že daleko na západě je čeká zářná budoucnost. Také my doufáme v brzké náznaky civilizace, přichází však studená sprcha. Překvapivě ale ne shora. Prvním důkazem přítomnosti člověka se totiž stává improvizovaný hřbitov. Chatrné rakve napůl čouhají z roztátého permafrostu a my jen doufáme, že nás nebudou vítat inuitští nebožtíci.

Asi po půlhodinovém pochodu se za zatáčkou konečně objevují jednoduché dřevěné domky. Jsou jednobarevné, ale ve více variantách, takže to působí trochu jako z pohádky. Pohled však poněkud kazí bizarně působící satelitní talíře, které zde vypadají, jak z jiného světa. Náš vedoucí pan docent vyráží na výzvědy. My ostatní jdeme do zřejmě jediného obchodu, kde za nemalý peníz kupujeme vodu. Ostatní zásoby si poctivě táhneme na zádech. Šéf se po chvílí vrací s nečekanou zprávou. Sehnal nám totiž střechu nad hlavou. Zní to neuvěřitelně, ale namísto stanu, se naší improvizovanou základnou stává červený domek opodál.

Přichází bohužel i špatné zprávy. Na původně plánovaný lodní přesun přes zátoku do dvoutisícového Ammasaliku můžeme zapomenout. Bylo příliš chladné jaro a moře je plné ledových ker. Nikomu z místních se mezi ně pochopitelně nechce a vrtulník bychom rozhodně neuplatili. Stáváme se tak nedobrovolně vězni na ostrově o rozloze čtyřicet kilometrů čtverečných s jedinou malou osadou. A právě prohlídce Kulusuku věnujeme zbytek dnešního dne, protože alespoň na chvílí přestává pršet. Nemusíme nikam spěchat, večer bude dlouhý. Jsme těsně pod severním polárním kruhem, a tak slunce se pod obzor na dlouho neschová. I když místo něho oblohu stále zakrývají dešťové mraky.

Chvíli pozorujeme místní domorodce, kterými jsou z velké části Inuité. Rádi bychom si s nimi pohovořili, ale brání nám jazyková bariéra. Anglicky umí většinou jen základní fráze a dánsky se zase nechytáme my. Navíc máme pocit, že se nás trochu straní. Bezprostřednější jsou pochopitelně děti, které zanedlouho učíme házet „žabičky“ do ledové zátoky. Pohled na ně patří k zážitkům, které člověku zůstanu v paměti na celý život. Ti mladší na sobě často mají třeba i o několik velikostí větší oblečení, jsou pohublé, usmrkané, ale šťastné. Když jim dojde „munice“, rozběhnou se do ledové vody a kamínky si přinesou zpátky na břeh. Co na tom, že jim do holínek teče i vrchem. Jsou evidentně zvyklí a odolní.

Z klidného bloumání vesničkou nás najednou vytrhne zvláštní výjev. Před jedním z domečků se začíná tvořit fronta. Pochopitelně nás zajímá, co se tam děje. Než tam ale stihneme dojít, improvizovaný dav se přesouvá do jediného místního obchodu, odkud s halasným povykem vynáší celé kartóny s pivem i láhve tvrdého alkoholu. Až později se dovídáme, že přišly dávky sociální podpory z Dánska. Od obchodu tedy zamíříme raději ke kostelu. Jednoduchý dřevěný, ale s překvapivě opraveným interiérem, kterému vévodí jednoduchý kříž, pozlacená konvička se svěcenou vodou a malé pianino namísto varhan. Celou kompozici doplňuje ještě model dánské námořní lodi zavěšený v rohu pod stropem.

Rádi bychom se podívali i do místní školy, ale stejně jako u nás, mají děti letní prázdniny, a poblíž není nikdo, kdo by nás tam pustil. Prolézáme tedy alespoň starou sušárnu ryb, kde nás překvapují obrovské pytle děravé pytle se solí ponechané svému osudu na břehu zátoky. Je už asi hodně dlouho, kdy to tu ještě sloužilo svému účelu. Škoda. Nakonec nás přeci jen dostihne únava, a tak se vracíme do „našeho“ domečku. Po skromné večeři z vlastních zásob uleháme na karimatky a zalézáme do spacáků. Zatím netušíme, co nás čeká následující den.

Také vy, milí čtenáři, si na pokračování musíte počkat. Dozvíte se mimo jiné, co zajímavého jsme objevili ve vnitrozemí ostrova, že jsme málem skončili jako bezdomovci a trosečníci, nebo proč se náš pobyt Grónsku neplánovaně prodloužil …