O berlích po Nepálu: Náboženské tradice Káthmándského údolí

Mladý číšník se velmi diví, když si jako Evropan na pití přeji čistý černý čaj. Vliv britské kolonizace se nesmazatelně zapsal i zde, a tak je zvyklý ředit jej mlékem a nabízet i med a cukr. Přestože jsem milovníkem kvalitního sypaného čaje, v dalších dnech částečně podlehnu a oblíbím si místní masala tea, který se kromě mléka dochucuje i kombinací místního koření.

Po snídani odjíždíme ke druhé slavné buddhistické stavbě v Káthmándú, ke stúpě Boudhanáth na severovýchodním okraji města. Na rozdíl od včerejšího večera k ní není nutné zdolávat žádné dlouhé schody, ale mikrobus nás vysazuje skoro až před ní. Rázem se ocitáme uprostřed nepálského Tibetu ve čtvrti, kterou z velké části zbudovali uprchlíci ze severu poté, co jejich domovinu vojensky anektovala komunistická Čína. Buddhistická atmosféra nesálá jen z desítek klášterů a stovek modlitebních mlýnků, ale i z obchůdků s oblečením z jačí vlny nebo s nejrůznějšími suvenýry. Potkáváme tu mnoho mnichů odříkávajících tradiční mantru „Óh mani padme húm“ včetně těch nejortodoxnějších, co tuto duchovní pouť odměřují jen délkou vlastního těla, přikládáním kolen, dlaní, a nakonec i čela na zaprášenou zem.

My takto přesvědčení buddhisté pochopitelně nejsme, proto si vystačíme s obejitím stúpy po směru hodinových ručiček na znamení úcty k myšlenkám Buddhy Siddhárthy Gautamy. Pokud bychom se vydali opačně, znamenalo by to buď pohrdání, nebo bychom se zařadili ke stoupencům dávného tibetského náboženství bön. Je zajímavé, že stúpa jako náboženská stavba pochází z Indie již z předbuddhistického období a má totožnou funkci, jakou v křesťanství plní zdobené relikviáře, jsou v ní uloženy části ostatků uctívaných bohů, lámů či nositelů zásadních filosofických myšlenek. V tibetském buddhismu se častěji nazývají čchorteny. Pokud by se vám za nimi nechtělo cestovat až do Himálaje, velké můžete navštívit třeba ve Vídni nebo v Linci. Menší dokonce i v České republice, v Liberci nebo na místě s krásným výhledem nad vesničkou Těnovice východně od Plzně.

Vraťme se ale do Nepálu. Přestože si v Čechách většina lidí Nepál spojuje spíše s buddhismem, pravda je poněkud jiná. Podle oficiálních statistik se až 80 % obyvatel hlásí k hinduismu. Ze své osobní zkušenosti a z debat s domorodci jsem však nabyl dojmu, že rozdíly moc neřeší a věří v obojí zároveň. Dobrým příkladem mohou být naši řidiči, kteří měli na palubní desce sošku Buddhy, fotku dalajlámy a asi tři hinduistické bohy.

Opouštíme tedy stúpu Boudhanáth a přesouváme se k hindskému chrámu Pašupatináth. Jako „nevěřící“ sice dovnitř nemůžeme, ale stoupáme na terasy nad posvátnou řekou Bagmátí, odkud se nám nabízí výhled na vše podstatné. Cestou potkáme řadu poutníků oblečených do posvátných barev – žluté, zlaté či oranžové. Za řekou u chrámu vidíme mohutné betonové podstavce zvané gháty. Není těžké domyslet, k čemu slouží. Jde o pohřební místa. Stačí pár minut počkat a stáváme se svědky hned několika rozlučkových ceremonií. Tělo nebožtíka je nejprve omyto v posvátné vodě přítoku Gangy a následně pečlivě zabaleno po žluté či zlaté látky.

Následně se přenese na ghát, kde je kolem něho vystaví bytelná dřevěná hranice. Všechny tyto úkony probíhají za neustálého obcházení pozůstalých odříkávajících mantry a pod dohledem svatých mužů, kteří následně ghát zapálí. Co neshoří, je nemilosrdně shrnuto do řeky. Přímo na schodech u ghátu si pak rodina rozloží deky a rohože, vybalí jídlo a pití a hoduje na památku zemřelého. Pro některé slabší české povahy docela silná káva. Závěrem dlužno dodat, že pohřeb na takto posvátném místě je vyhrazen pouze vysoce společensky postaveným, hluboce zbožným či velmi bohatým Nepálcům. Ostatní musí vzít za vděk odpadky zanesenou stokou kdesi na okraji vesnice.

Naši pouť po zajímavých náboženských místech Káthmándského údolí však ještě nekončíme. Pouze se přesuneme ještě více do centra města k paláci bohyně Kumárí. Její kult je v Nepálu doložen nejméně od středověku, a i přes protesty některých lidskoprávních organizací se stále udržuje. Při krvavém rituálu obětování býků je s pomocí dávného horoskopu a četných artefaktů své předchůdkyně vybírána z malých děvčátek nová živoucí bohyně. Hinduisté věří, že jde převtělení bohyně Kálí, která řídí plynutí času a někdy bývá vnímána i jako ztělesnění smrti, proto ji hluboce uctívají.

Zvolená holčička je následně namalována tunami make upu, nazdobena, oblečena do překrásných šatů a v nosítkách přemístěna do svého nového domova. Zde si prý žije v naprostém přepychu jako princezna. Studuje především duchovní texty a jednou za čas se účastní nějakých náboženských oslav, na které je však opět donesena, neboť její chodidla se mimo palác nesmí dotknout země. Žije zde s početným služebnictvem, avšak bez možnosti kontaktu s vlastní rodinou. Z paláce nesmí vycházet ven a v určené časy se jen dychtivým návštěvníkům krátce ukáže v okně. Byli jsme přítomni právě tomuto okamžiku a překvapilo nás, jak zbožně se všichni místní okamžitě klaněli až na zem.

Mandát Kumárí ukončí první menstruace, kterou hinduisté chápou jako něco nečistého. Ani potom však její osud většinou není veselý, protože podle tradice svatba s bývalou živoucí bohyní přináší smůlu. Žije tak většinou osaměle a bez dětí. Když jsem v okně paláce zahlédl malou holčičku s prázdným pohledem zmalovanou jak dospělá lehká děva, rozhodně to ve mně nevzbudilo zbožnou úctu, ale spíše hluboký smutek.

Abych tuto kapitolu o náboženství v Nepálu ukončil přeci jen optimisticky, povím vám krátce ještě o bohu Ganéšovi. Má podobu člověka se čtyřma rukama a sloní hlavou. Jeho otcem byl bůh Šiva a matkou bohyně Párvatí. Je široce uctíván na celém indickém subkontinentu jako bůh moudrosti, počátku nového a odstraňování překážek. V tantrické mytologii má pak za cíl ochranu milostných vztahů. S jeho sochami jsme se setkávali napříč celou zemí a lidé ho uctívali s radostí a veselým. Podle některých teorií možná právě od uctívání Ganéši je odvozena pověra, že slon přináší štěstí.