Na skok do Grónska aneb Čím nás překvapili Inuité, 3. část

Jen těžko vymýšlíme, jak si ukrátit čas do odpoledního odletu zpět na Island. Dokonce ani domorodcům se ven příliš nechce. Znovu jdeme do kostela i do obchodu, ale hodiny příliš neubíhají. Krátce po poledni se posledním pohledem na bizarně působící satelitní talíře loučíme s Kulusukem. Procházíme mezi sněhovými bariérami o výšce bezmála tři metry a jen doufáme, že se zrovna nezřítí.

Po příchodu na letiště nás však čeká nepříjemné překvapení. Budova je zamčená a nikde ani noha. Pohled na oblohu všechny jen utvrzuje v domnění, že jsme se 80 let po Františku Běhounkovi stali dalšími českými trosečníky polárního moře. Chvíli ještě doufáme, pořizujeme si vzpomínkové fotky se skromným zařízením letiště, ale pak nezbývá než řešit otázku, co teď. Zpátky do vesnice se nikomu už vracet nechce. Ale představa stanování v grónském nečase nás také neláká. Proto nakonec volíme vyslání zvěda do jediného místního hotelu, který zvenku nepůsobil příliš věrohodně.

Za necelou půlhodinu přijíždí dodávka s označením „Hotel Kulusuk“, řidič se nám dokola omlouvá a vysvětluje, že kvůli počasí dnes odletět nemůžeme. Aerolinky nám platí ubytování s plnou penzí. Po dvou týdnech polního stanování na Islandu si užíváme luxus teplé vody a servírovaného jídla. Nejvíce se ale těšíme na normální postel. Šéfovi se dokonce daří vyjednat na recepci krátký přístup na internet, a tak se vyřeší i poslední problém s informováním hlavní části výpravy, která pokračuje v poznávání krás Islandu.

Radost z prodloužení pobytu se nám druhý den ráno rychle rozplývá. Dostáváme pokyn, nevzdalovat se od hotelu více než na kilometr, a povinnost každé dvě hodiny se informovat o vývoji situace s odletem. Ani do vesnice tedy se už nepodíváme. Jinak to ale nejde, mobily máme jen na ozdobu. Čas si krátíme v blízké zátoce, kde fotíme plovoucí ledové kry. Pozdě odpoledne nás čeká cesta na letiště, ale za dvě hodiny vracíme zpět. Počasí se nelepší a situace začíná houstnout. Máme štěstí, že nás zpět nic nehoní, ale hotel je plný vynervovaných Američanů, Japonců a Němců. Když jsme se několika lidí ptali, jak se jim líbilo v Grónsku, dostali jsme odpověď, že hotel nic moc, a chtějí hlavně co nejdřív domů. Nevytáhli paty ven natož, aby došli do vesnice. K tomu není co dodat. Na rozdíl od včerejška dostáváme skromné jídlo na příděl. Nevadí, jsme zvyklí. Sprchu i postel nám zatím nechali.

Další den ráno začínáme propadat trudomyslnosti už i my. Znovu si balíme věci, přesouváme se na letiště, pohled vzhůru v nás však nevzbuzuje velké naděje. Den trávíme v letištní hale uprostřed divočiny, a tentokrát už prý nemůžeme nikam. Hodiny se zoufale vlečou a k obědu se servíruje hlad. Kožešina z ledního medvěda vedle nás na zdi maso taky už dlouho neviděla. Největší radost nám tedy udělá razítko z malého letištního obchodu, které si tiskneme do pasu. Čert vem, že tam nepatří. Oficiální tu nedostaneme.

Před pátou hodinou odpoledne konečně uslyšíme ten nejkrásnější zvuk, rachot leteckého motoru. Vybíháme před budovu a nevěříme svým očím. Venku je azúro a přistávají tři letadla zároveň. Chvatně cvakáme poslední fotky a konečně se vydáváme zpět do civilizace. Na Islandu nás ještě čeká provizorní noc ve stanech v Reykjavíku a druhý den nahánění vlastní výpravy linkovým autobusem. Naštěstí ani hustý déšť nám vzpomínky na Grónsko neodplaví.