O berlích po Nepálu: Přílet a stúpa Swayambhúnáth

Leden roku 2014 se právě překulil do února a letadlo tureckých aerolinek s naší poznávací expedicí dosedá na ranvej letiště v nepálském hlavním městě Káthmándú. Splnění jednoho ze svých dětských snů mám konečně na dosah. Odmalička si mě získaly hory. Lásku k nim jsem zdědil po tátovi. Když v lednu 1998 vylezl na skoro sedmitisícovou Aconcaguu v Argentině, nejvyšší bod jižní a západní polokoule, nezbylo mu už mnoho možností, podívat se výš. Následující roky obětoval zajištění rodiny, a tak se sen o výstupu na osmitisícovku se rozplynul v nezastavitelném pracovním kolotoči. Proto, když se mi jako vysokoškolskému studentovi otevřela možnost cesty do Nepálu, bylo okamžitě jasné, koho vezmu s sebou.

Tohle by však byla jen polovina pravdy. Ta druhá spočívá v nutnosti mít s sebou člověka, který mi cestu pomůže zvládnout. Proč? Inu, protože jsem do vínku dostal celoživotní handicap a dva fofrklacky, co mi zásadně ulehčují pohyb. Hlavně ale skvělé rodiče, kteří často šli proti všem, aby zvrátili zdánlivě nemožné a pomohli mi nejen na horách. Nyní nastal čas to alespoň tátovi trochu vrátit. Když už tedy na himálajské velikány nemá možnost vylézt, chci mu dopřát, je alespoň spatřit na vlastní oči. Věřím, že to bude další velkolepá kapitola našich společných dobrodružství. Tak tedy, vzhůru do Nepálu.

Hned na letišti dostáváme možnost nahlédnout do rozdílné mentality a pohostinnosti místních, když u pasové kontroly dostává každý z nás kromě víza na krk věnec oranžových kvítků s přáním hezkého pobytu. Dvěma mikrobusy odjíždíme do káthmándské čtvrti Thamel, kam po příletu míří takřka všichni turisté. Místní se tomu pochopitelně přizpůsobili, a tak zde dnes najdeme především obchody, restaurace a bezpočet hotelů. Ten náš se jmenuje Norbu Linka, možná na památku opuštěného letního sídla Dalajlámy ve Lhase. Personál nám jako welcome drinky rozdává plechovky piva Everest, které nemohu odmítnout, i když doma tomuto nápoji zrovna neholduji.

Po krátkém ubytování zamíříme na první ikonické místo Káthmándského údolí, k velkolepé buddhistické stúpě Swayambhúnáth, často přezdívané jako Opičí chrám. Při výstupu po zdánlivě nekonečných 365 schodech krále Pratapa rychle pochopíme důvod. Celou cestu nás totiž bedlivě střeží dobře organizovaná tlupa drzých makaků, kteří číhají především na rozepnuté batohy nebo odložené foťáky. Ani oni však nekazí mystickou atmosféru chrámového komplexu. Naopak zde působí zcela přirozeně jako domácí.

Dost možná jsou tu už od doby, kdy se na místě stúpy i v celém údolí rozkládalo obrovské jezero. Na jeho hladině se zrcadlil posvátný lotos, který vyzařoval to nejintenzivnější světlo, jaké lze spatřit. Ctihodní svatí mužové sem putovali z velkých dálav, aby toto světlo poznání uctili. Podle legendy pak bódhisattva Manjushri nechal jezero vypustit a na jeho místě zbudoval tento chrám. I podle historiků patří k nejstarším stavbám v Káthmándú a pochází zřejmě již z 5. století. Jeho kouzelnou atmosféru nyní ještě umocňuje kontrast podvečerního šera a hořících posvátných misek se svíčkami a vonnými oleji.

Nahoře na kopci zjišťujeme, že není úplně jednoduché chrám obejít, neboť za těch mnoho století kolem jeho hlavní části vyrostly desítky menších svatyní a nespočet soch. Pod dohledem vševidoucích Buddhových očí hledících z každé strany stúpy dokončujeme naši večerní pouť. Marně se však těšíme na výhledy do Káthmándského údolí. Mračno šedého smogu nás rychle vrací do reality 21. století. Jsme v nejbohatší oblasti Nepálu, kde si velký počet obyvatel už může dovolit koupi auta. Protože je ale benzín příliš drahý, a především špatně dostupný, místní často podomácku upravují své dopravní prostředky, aby byly schopné jezdit na ledacos, např. i na vysmažený kuchyňský olej. To pochopitelně vede k velkému znečištění ovzduší, které je dnes srovnáváno s Pekingem nebo Mexico City. Situaci bohužel nepomáhá ani příroda, neboť okolní vysoké hory udržují znečistěný vzduch nad městem a znemožňují jako rozptýlení. Můžete tak i zde narazit na jev, který znáte spíše z Číny, kdy místní domorodci nosí přes obličej látkové roušky. Od doby koronaviru to pro nás přestalo býti atrakcí, ale tato naše cesta se uskutečnila ještě pár let před jeho rozšířením. Nezbývá tedy než doufat, že se i zde pod horami někdy v budoucnu situace zlepší, abychom první noc neuléhali s pochmurnými myšlenkami.