O berlích po Nepálu: Královská města Káthmándského údolí

Proto ani nepostřehneme, že jsme se z hlavního města přesunuli do Patánu. Třísettisícové město, které se dnes někdy nazývá také Lalitpur, je mnohem starší než samotné Káthmándú a bývalo sídlem krále. Jeho historie sahá až 2. století a najdeme zde celou řadu architektonických skvostů. Ty hlavní, jako je Zlatá pagoda Buddhy Šákjamuního nebo pětipatrová pagoda Šivy, obdivujeme na náměstí Durbar Square. Bývalý královský palác střeží dvě obří sochy sedících lvů a na nádvoří tesané alegorie bohyní posvátných řek Gangy a Jamuny. Bohužel naprostá většina zdejších památek má dřevěné konstrukce, a tak byla citelně poškozena při zemětřesení rok po mém návratu, na jaře 2015. Nepálská vláda se nyní s mezinárodní pomocí a ve spolupráci s organizací UNESCO snaží o jejich obnovu.

Na centrálním náměstí v Patánu máme také první větší možnost nákupu suvenýrů od zdejších řemeslníků. Nabídce jednoznačně dominují sošky bohů a Buddhů v desítkách variant nebo jednoduché ručně vyráběné šperky. Turisté tradičně kupují „zpívající mísy“, které lze rozezvučet speciální paličkou, a jejichž „hudba“ má prý dokonce léčivé účinky. Jsou však hodně drahé a také hodně váhově těžké na přepravu letadlem. Zajímavější nám proto přijdou legendární kukrí nože, tradiční nepálské zahnuté dýky, určené k boji či náboženským obřadům. S koupí ale zatím váháme.

Poprvé využíváme místní dopravu a tuk-tukem se přemísťujeme do Bhaktápúru. Cesta malým náklaďáčkem s jednoduchými dřevěnými lavicemi sice nepatřila k nejpohodlnějším zážitkům, ale rozhodně stála za to. Obdivovali jsme nejen neuvěřitelnou schopnost místních naskládat se v co největším počtu na korbu, ale především řidičské umění silničních kaskadérů, jehož jsme se nechtěně stali součástí. Trochu mi to připomínalo egyptské silnice s pravidlem, kdo je silnější a rychlejší, ten jede. Tady to bylo však doplněno ještě o naprostou absenci logiky jízdních pruhů, náhlé odbočování neznámo kam, ale především nepopsatelnou kakofonií desítek nejrůznějších klaksonů, houkaček a zvonků. Rychle jsme pochopili, že největší závadou na autě v Nepálu je ztráta či nefunkčnost zvukové aparatury.

Asi po půlhodině bláznivé jízdy se ocitáme opět na Durbar Square dalšího královského města. Bhaktápúr je proslulý hlavně svými řemeslnými tradicemi. Zdejší chrámy jsou zdobeny unikátními dřevořezbami vyvedenými do nejmenších detailů. Kromě všudypřítomných hinduistických bohů zde můžete obdivovat vyřezávané Paví okno nebo zvířecí erotické motivy na chrámu boha Krišny. Mezi nejznámější zdejší památky patří proslulá Zlatá brána Královského paláce nebo socha božského hada. Za návštěvu rozhodně stojí i Hrnčířské náměstí, kde místní mistři tvoří a následně suší na slunci svá díla přímo před vašima očima.

Končí teprve druhý den našeho nepálského pobytu a už máme pocit, že jsme viděli tisíce chrámů a miliony soch. Teprve zítra nás však čeká centrum samotného Káthmándú s další náloží památek. Většina z nás se proto více těší na volný rozchod po čtvrti Thamel, a to i navzdory riziku, že se můžeme lehce ztratit. V klíčové pomocníky se proto mění obyčejné vizitky hotelu. Možná trochu naivně doufáme, že místním tuk-tukářům bude jeho název něco říkat.

Ráno se ale nejprve všichni společně vypravujeme na v pořadí již třetí Durbar Square. Četné chrámy a pagody už nás příliš nenadchnou, spíše nás zaskočí obrovské množství holubů na střechách a vyhublých bezprizorních krav v ulicích. Nejsou pro hinduisty náhodou posvátnými zvířaty? Jak vidno, s tou vírou to asi nebude až tak horké, když se tu v takových počtech volně poflakují a živoří mezi poházenými odpadky. Komentář si zaslouží také nepálští toulaví psi. Z Čech mám mnohokrát opakovanou zkušenost, že jakmile vidí berle, mohou se málem zbláznit, a nejradši by mě snad sežrali. Ale tady? Leží nebo rovnou spí i na přímém slunci na dlažbě hlavního náměstí. A všechno kolem je jim naprosto jedno. Vydedukovali jsme z toho, že pravděpodobně i oni absolvovali vzdělání v některém z místních buddhistických klášterů.

Největší káthmándský šok na nás teprve čekal na opačné straně Durbar Square. Když jsme otočili hlavy na druhou stranu od tradičních dřevěných paláců a pagod, museli jsme si několikrát protřít oči. Ne, skutečně se nám to nezdá. Nevěřícně hledíme na obrovský bíle zářící neoklasicistní palác, který jako by sem ztroskotal z jiné dimenze. Byl postaven roku 1907 a sloužil tehdejšímu nepálskému králi k přijímání státních návštěv. Hned vedle se nachází další budovy Královského paláce a Národního muzea v místním architektonickém stylu. Neuvěřitelně bizarní kombinace. Přeneste si zámek Kačina u Kutné Hory doprostřed valašského skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Marně přemýšlím, jestli jsem někdy viděl něco šílenějšího. Nejspíš ne.

Raději zamíříme do Tribhuvanova muzea a na nádvoří původního královského paláce. Ještě netušíme, že se vzápětí staneme svědky neuvěřitelné grotesky. Nejprve se divíme, proč nás nějaký místní strážce uklízí ke stěně, ale rychle pochopíme. Královská garda právě nacvičuje nástup na oslavu zítřejšího státního svátku. Skupinka asi dvaceti chlápků ve vojenských uniformách s barevnými šerpami a slavnostními prapory se marně snaží o pochod ve špalíru. Opodál vyhrává svátečně oblečená kapela, které to však absolutně neladí. Mám sice totální hudební hluch, ale tohle rve uši dokonce i mně. Ostatní jen těžko udržují vážně tváře a někteří po chvílí se smíchem prchají zpět na náměstí. Končí nám oficiální část exkurze po Káthmándú a okolí.