Na skok do Grónska aneb Čím nás překvapili Inuité, 2. část

Marně jsme doufali, že konečně uvidíme polární slunce, ale z nebe se opět snáší déšť a viditelnost se zdá být ještě horší než včera. Už od večera víme, že v domku není tekoucí voda, a tak ranní hygienu provádíme u malé vodní laguny opodál. Není to vůbec dobrá volba, protože vzápětí na vlastní zuby zjišťujeme, že jako zdroj vody slouží nedaleké firnové pole. Brrr, doufám, že ještě budu mít čím kousat. Raději si rychle na dvou ploténkovém vařiči ohříváme ranní čaj. Musíme se zahřát, protože nás čeká náročný den.

U tradiční turistické snídaně v podobě chleba se salámem řešíme, co podniknout. Nejen počasí nám nepřeje. Pan docent Kolejka včera v obchodě zjišťoval důležité informace a dozvěděl se, že na jaře cestou z letiště roztrhal lední medvěd dva místní obyvatele. Pro většinu výpravy je to dostatečný argument, aby neopouštěli bezpečí vesnice. S tátou chvíli váháme. Také bychom neradi skončili na jídelníčku arktické šelmy. Těžkou protiváhou je ale vědomí, že do Grónska se už zřejmě nikdy nevrátíme.

Zatímco většina výpravy míří na podrobný průzkum vesničky, my bychom rádi vylezli na nějaký kopec. Původně jsme pochopitelně měli zálusk na nejvyšší, 676 metrů vysoký Qalorujoorneq. Ten se však vypíná úplně na opačné straně ostrova a nevíme, zda nevyžaduje horolezecké vybavení. S ohledem na déšť a čerstvý vítr přehodnocujeme plán. Zkusíme vylézt na jeden z vrcholů nad vesnicí. V pláštěnkách a třech vrstvách oblečení se vydáváme vstříc divočině. Vyšlapaná pěšina končí za posledními domky Kulusuku. Dál už pokračujeme volným terénem. Travnaté louky se střídají s kamenitými pasážemi. Překračujeme bezpočet potoků, ale i několik kluzkých firnových polí. Asi po hodině a půl vystupujeme na improvizovaný vrchol označený kamennou mohylou.

Ten nahoře nás asi přeci jen má rád. Déšť konečně ustává a za zátokou plnou ledových ker vidíme pobřeží Grónska. Rozhodujeme se proto pro sestup na pobřeží na opačné straně. Zdá se být na dosah ruky. Arktická tundra nám však nedá nic zadarmo. Postupujeme podmáčenou kamenitou krajinou, snažíme se kličkovat mezi sněhovými poli a jen doufáme, že se nám nepromočí naimpregnované boty. Každou chvíli zastavujeme a fotíme. Kontrast bělostných a namodralých ledových bloků v zátoce s šedohnědou pevninou je fascinující. Mraky se trhají, a tak dokonce můžeme v málem jezírku vidět zrcadlový odraz okolní panensky čisté krajiny. Zažíváme pocity prvních objevitelů.

Velmi nás proto překvapí, když si v dáli všimneme jakési chatrné dřevěné boudy. Hned se stává naším novým cílem a jen doufáme, že později najdeme cestu zpět do vesnice. Čas si ubíhá vlastním tempem, a kolik kilometrů máme v nohou, se také jen těžko odhaduje. S ohledem na náročný terén to ale určitě nebude mnoho. I tak uplyne celá další hodina, než se přesvědčíme, že tady už dlouho nikdo nebydlel. Bouda je bez dveří, dřevěná okenice je volně pohozená uvnitř a z patrové postele zbyla jen prorezlá kostra. Vytahuji vlajku našeho turistického klubu, na které je i malá česká, a chatrč tak povyšujeme na náš zastupitelský úřad.

Ještě větší překvapení nás čeká o kus dál na pobřeží, kde objevujeme rám jízdního kola. Je sice úplně prorezlý, ale překvapivě na něm zůstaly plastové šlapky. Obě jeho duše dávno opustily tento svět. Nechápeme. Vzdálenost do vesnice odhadujeme na šest kilometrů a široko daleko není žádná cesta. Vše obracím v humor a vydávám se na Tour de Grónsko. Nějak to ale nejede. Z cesty zpět si moc nepamatuji. Zřejmě se na nás podepsala únava. Ledního medvěda jsme naštěstí nepotkali, a tak se v pořádku vracíme do našeho červeného domku na poslední polární noc.

Pokud vás, milí čtenáři, zajímá, jak to dopadlo se závěrem naší výpravy do Grónska, počkejte si na poslední část mého vyprávění … Zatím prozradím jen, že se náš pobyt ještě neplánovaně prodloužil.