Článek
Ten moment si budu pamatovat dlouho. Místo abych byl v neděli na noční směně, seděl jsem v čekárně na pohotovosti. Ruka mi definitivně vypověděla službu – loket nateklý jako po bodnutí sršněm, bolest, která se nedala zaspat, a k tomu to nejhorší: neustálé brnění v prstech. Verdikt lékaře byl rychlý: „Máte tenisový loket, pane. Musíte na ortopedii, a to okamžitě. Neodkládejte to.“
Odcházel jsem s pocitem, že mám v ruce jasný papír, „propustku“ k léčbě. Vždyť si poctivě platím zdravotní pojištění, ze svého příjmu odvádím státu nemalé částky a teď, když mě tělo poprvé zradilo, mě systém podrží. Jenže od té neděle uplynul týden a realita je úplně jiná.
Disciplína: Týdenní marnost na drátě
Už sedm dní nedělám nic jiného, než že obvolávám doktory a hledám, kde mě vezmou. Moje práce je z poloviny u počítače a z poloviny manuální. S rukou, ve které ztrácím cit a jejíž loket připomíná tenisový míček, je to sice k vzteku, ale člověk se snaží fungovat dál. Jenže systém má svůj vlastní čas, který s tím vaším absolutně neladí.
„Vezmeme vás koncem července,“ oznámila mi stroze sestra v první ambulanci. Podívala se do kalendáře a bez mrknutí oka mi nadělila čtvrt roku čekání. „Vždyť s tou rukou nemůžu pořádně pracovat, mám tam otok, brní mě prsty a doktor na pohotovosti psal, že je to urgentní,“ namítl jsem logicky. Sestra ale trvala na svém. Prý mají plno a dřív to prostě nejde.
Anatomie vs. Kalendář: Když nervy nemají čas
Tady narážíme na největší vtip celé situace. „Tenisový loket“ zní jako banální bolístka, kterou vyřeší mastička a klid. Jenže když se přidá masivní otok, začne být v úzkých tunelech lokte těsno. Ten otok tam funguje jako svěrák, který pomalu, ale jistě drtí nervy vedoucí do prstů. Zatímco šlacha počká, nerv pod tlakem pomalu odumírá.
Zatímco mi tedy sestra do telefonu klidně nabízí termín v době, kdy už bude po sklizni jahod, já si studuji anatomické nákresy a zjišťuji, že moje „urgentní“ diagnóza je časovaná bomba. Ale v kalendáři pojišťovny mají obojí stejnou prioritu: nula.
Ždímat ekonomiku, nebo platit výpalné?
V tu chvíli mi to došlo. Stát mi vlastně nabízí dvě naprosto absurdní cesty. Ta první? Hodit se na neschopenku (PN) a prostě „čekat“. Stát mě bude tři měsíce platit za to, že sedím doma a nic nedělám, zatímco moje ruka vesele atrofuje. Místo abych dál pracoval a odváděl daně, budu ždímat českou ekonomiku jen proto, že systém neumí najít jedno patnáctiminutové okýnko v ordinaci. Je to ekonomická sebevražda v přímém přenosu.
Ta druhá cesta? Zaplatit „výpalné“. I tam, kde mají smlouvu s pojišťovnou, existuje „zkratka“. Stačí zaplatit „nadstandardní poplatek“ za dřívější termín. Tisícovka sem, patnáct stovek tam – a najednou se v „plném“ kalendáři najde místo už pozítří. Systém vás v podstatě trestá za to, že chcete pracovat, a nutí vás koupit si péči, kterou jste si už jednou královsky předplatili.
Výlet k soukromníkovi jako jediné východisko
Moje „akutní léčba“ se tak proměnila v drahou lekci z české reality. Nakonec zřejmě skončím u soukromého lékaře bez pojišťovny. Tam mě vezmou hned, ale zaplatím všechno ze svého. Udělám to jen proto, abych nemusel tři měsíce jen tak „hnít“ na neschopence a koukat, jak mi odumírá nerv v ruce.
Zdravotní pojištění se tak v mých očích proměnilo v povinnou daň z existence, za kterou dostanete maximálně tak právo doufat, že se do srpna nic nepodělá definitivně.
