Článek
Zatímco se z televizních obrazovek usmívaly estrádní hvězdy v naleštěných oblecích, v zakouřených zkušebnách a stodolách probíhala tichá válka. Pro komunistický režim nebyl bigbít jen „hlučnou hudbou“, byla to ideologická nákaza ze Západu. V očích kádrováků nebyl mladík s kytarou hudebníkem, ale podezřelým živlem, který odmítá pochodovat v šedém davu.
Akce „Vlasatci“: Státní hon na máničky
Jednou z nejabsurdnějších kapitol 60. a 70. let byla kampaň „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“. Veřejná bezpečnost (VB) tehdy pořádala na mladé muže doslova hony. Stačilo jít po ulici s vlasy na ramena a mohli jste skončit na služebně.
Tam nečekala domluva, ale ponížení. Policisté často sahali po nůžkách a máničky násilím stříhali – nezřídka tupými nástroji,nebo strojkem na ovce aby bylo ponížení co největší. S dlouhými vlasy jste nesměli k maturitě, do kina, a v některých městech vás řidiči vyhazovali i z tramvaje. Byl to státem posvěcený teror na estetice, který měl jediný cíl: zlomit osobitost.
Cesta do cely vedla přes zkušebnu
Nebyla to jen hra na hrdiny. Za právo na vlastní kulturu se platilo svobodou. Režim muzikanty nesoudil za „špatné akordy“, ale používal gumový paragraf o výtržnictví. Tady jsou ti, kteří to pocítili na vlastní kůži:
Ivan Martin Jirous („Magor“): Umělecký vedoucí kapely The Plastic People of the Universe. Ve vězení strávil celkem 8,5 roku. Režim ho neváhal zavřít do Valdic mezi nejtěžší vrahy, jen aby ho zlomil.
Pavel Zajíček: Zakladatel kapely DG 307. Tento citlivý básník dostal u soudu rok natvrdo. Proč? Protože jeho texty byly „existenciálně pesimistické“.
Svatopluk Karásek: Evangelický farář a písničkář. Odsouzen k 8 měsícům vězení. Státnímu zástupci vadilo, že náboženskou tematiku míchá s „vulgárním projevem mániček“.
V soudních protokolech z té doby se dočteme neuvěřitelné věci. Obžalovaní se prý projevovali „cynickým způsobem, čímž uráželi city pracujícího lidu a narušovali kulturní život socialistické společnosti.“
Neznámí hrdinové: „Chceme hudbu!“
Nebyly to ale jen slavné tváře undergroundu. Státní moc drtila i anonymní kluky a holky z menších měst. V březnu 1974 došlo k masovému protestu v Teplicích. Když režim svévolně zakázal dlouho očekávaný koncert, vyšly stovky mladých do ulic.
Skandování „Chceme hudbu!“ a „Vraťte nám vlasy!“ skončilo brutálním zásahem. Desítky bezejmenných „mániček“ skončily v celách předběžného zadržení a následně u soudů. Pro mnohé to znamenalo konec snů o studiu a doživotní cejch „nespolehlivého občana“.
Inkvizice s razítkem
Chcete hrát v kapele? Tak šup před komisi! Systém tzv. „přehrávek“ byl nástrojem cenzury. Kapela musela předstoupit před porotu, kde vedle hudebních expertů seděli i političtí kádři a horlivé domovnice.
Cenzura názvů: Anglické názvy byly nepřípustné. The Blue Effect se musel přejmenovat na Modrý efekt.
Textová čistka: Každé slovo bylo pod lupou. Stačil náznak smutku a text byl označen za protistátní.
Kádrování: Muzikanti museli skládat zkoušky z politiky. Kdo neuměl vyjmenovat sjezdy KSČ, nesměl na pódium.
Dnes se nad dobovými články o „chuligánech s kytarami“ a policejními nůžkami v ulicích jen hořce usmíváme. Je to ale úsměv mrazivý. Připomíná nám totiž, jak snadno se z koníčku může stát „protistátní činnost“, pokud se režim začne bát svobody a odlišnosti.
Kdo nakonec vyhrál?
Totalita nakonec svou válku s bigbítem prohrála na celé čáře. Nedokázala totiž pochopit, že hudba není jen hluk, ale projev lidské duše, kterou nelze ostříhat ani zavřít do cely. Kytary, dlouhé vlasy a touha žít po svém přežily, zatímco režim, který se jich bál, skončil v propadlišti dějin. Svoboda totiž začíná přesně tam, kde vám stát přestane diktovat, co smíte poslouchat, jak máte vypadat a co si máte myslet.
Zdroje:
