Článek
V prosklených zasedacích místnostech právě bouchají špunty. Management slaví „urvání“ nového strategického projektu na léto, v grafech svítí ambiciózní termíny a vedení si už v duchu rozděluje bonusy. Jenže vteřinu po podpisu smlouvy se tato radost mění v tichý rozsudek pro ty, kteří mají práci reálně odvést. Vedení totiž podepsalo výkon, na který fyzicky nemá kapacity, a vsadilo vše na jednu kartu: že to stávající lidé v provozu prostě nějak zvládnou.
Logika, která popírá fyzikální zákony
Základní vzorec této korporátní matematiky je až mrazivě prostý. Z fungujícího týmu se seberou dva pracovníci a přesunou se na nový projekt, takže to, co dříve dělalo sedm lidí, musí nyní zvládnout pět. O náboru nových posil nechce vedení ani slyšet, protože by to prý „pokazilo ekonomiku projektu“. Jenže tohle není kancelářská práce, kde se nevyřízený e-mail prostě odloží na zítra. V prostředí náročných technologických procesů a dvanáctihodinových směn, včetně těch nočních, není člověk jen nahraditelným „zdrojem“, ale garantem kvality, kde každé zaváhání z únavy stojí miliony.
Sešlápnout plyn v té nejprudší zatáčce
Absurdita celé situace vrcholí v momentě, kdy by každý soudný člověk při oslabení týmu ubral plyn, aby se předešlo havárii. V korporátním světě se však místo brzdy dupe na plyn. Tempo se zrychluje, nároky rostou a management tlačí na vyšší obrátky, jako by chtěl po autu s vymontovanými písty a vypuštěným olejem rekordní čas v závodu do kopce. K tomu všemu se pak lidem „slavnostně“ oznamují povinné směny navíc. Vedení to cynicky podává jako benefit a velkorysou možnost si přivydělat, ale ve skutečnosti je to jen pokus koupit si svědomí i volný čas zaměstnanců. Penězi se totiž spánek, pozornost ani čas s rodinou koupit nedají.
Past jménem náborové embargo
Argument, že nábor je drahý a zdlouhavý, je sice pravdivý, ale v tomto kontextu působí jako past. V oboru, kde zaškolení trvá měsíce, je odmítání nových lidí přiznáním, že jedinou strategií je parazitování na loajalitě a zdraví stávajících zaměstnanců. Pracovat na noční dvanáctky v oslabeném týmu a zrychleném tempu je čistý hazard. Únava je v technologickém provozu tím nejdražším faktorem, a stačí jeden přehlédnutý detail na konci směny, aby se celá zdánlivá úspora na mzdách vypařila v jedné jediné zmetkové šarži.
Když se z dovolené stane vlastizrada
V týmu ořezaném na kost se navíc z letní dovolené stává akt vlastizrady. Každé volno kolegy znamená lavinu přesčasů pro ostatní a management tak úspěšně ničí poslední zbytky soudržnosti. Lidé se začínají navzájem hlídat, komu kvůli odpočinku druhého přistane na hrb další směna navíc. Slavit projekt, na který nemám lidi, není projev dravosti, ale manažerského amatérismu. Skutečné umění není smlouvu podepsat, ale zajistit podmínky, za kterých se dá splnit bez destrukce týmu. Účet za tohle manažerské šampaňské totiž nikdy neplatí ti, co ho pijí v klimatizovaných kancelářích, ale ti, co za ně táhnou zrychlené noční směny, zatímco se jejich životy smrskly na nekonečný koloběh mezi pracovištěm a postelí.
