Článek
Všechno to začalo u nádraží. Displej na parkovišti svítí: VOLNO. S pocitem vítězství beru lístek, závora se zvedá a já vjíždím do pasti. O tři minuty a pět koleček později zjišťuji, že „volno“ je možná tak v hlavě programátora toho systému, protože na ploše není jediné volné místo. Výsledek? Platím 30 Kč za „čestné kolo“ – za to, že jsem si projel parkoviště a mohl zase odjet. Automat peníze chce, ale službu nedodá. Pro mého syna to byl první neřešitelný logický rébus dne:
„Tati, proč jsme platili za to, že tam nesmíme stát?“
Cesta do Prahy nebyla o moc lepší. Jeli jsme vlakem, který měl jet už před dvěma hodinami, ale budiž, aspoň jsme jeli. Jenže v Praze přišel další střet s realitou. Přestoupili jsme do vlaku, který vypadal jako každý jiný, ale ejhle jiný dopravce. Naše jízdenka je najednou jen bezcenný kus papíru, protože barva vagonu neodpovídá logu na lístku. Zachránila nás jen technická porucha v podobě vybitého terminálu průvodčího.
Je to fascinující chaos: zákazník musí být pomalu dopravní expert, aby věděl, do kterých dveří smí v rámci jednoho nádraží nastoupit.
Zlatý hřeb dne nás ale čekal cestou zpět. Narvaný vlak, vydýchaný vzduch a syn, pro kterého je hluk a mačkanice fyzickou bolestí. Vidím spásu: první třída je poloprázdná. S peněženkou v ruce prosím průvodčí o doplatek, abychom měli klid. Odpověď? „To nejde.“ Důvodem prý byla naše skupinová jízdenka. Aby si děti mohly doplatit první třídu, musely by mít zaplaceno jako dospělí, ale ani to nešlo, protože systém skupinovou jízdenku prostě „nepřebije“. I kdybych chtěl zaplatit plnou cenu, systém mě nepustí, protože můj „papír“ nemá tu správnou kolonku.
Můj syn vyváděl. Ne proto, že by byl nevychovaný, ale proto, že jeho čistá logika narazila na absolutní absurditu. Máme peníze, chceme službu, místo je volné, ale předpis říká ne. Průvodčí nedokázala věcně vysvětlit proč. Jen krčila rameny. Život se synem s PAS mě učí, že jsme jako společnost rezignovali na selský rozum a schovali se za tabulky. Syn se mě pak celou cestu ptal, proč dospělí dělají věci, které nedávají smysl. A já, jsem mu tentokrát musel dát za pravdu. Tenhle systém není rozbitý on je takhle schválně navržený, aby v něm člověk přestal přemýšlet.
