Článek
Květen roku 1945 bývá v učebnicích dějepisu vykreslován v jasných barvách. Všude šeříky, slzy dojetí a pocit, že spravedlnost konečně zvítězila nad totalitním zlem. Když se však na tehdejší dění podíváme optikou střízlivých historických faktů, zjistíme, že poválečná spravedlnost se v praxi často potýkala s chaosem a emocemi doby.
Zatímco se vnitrozemí opíjelo svobodou, v pohraničí se rozjížděly složité lidské příběhy, které dodnes představují jednu z nejméně přehledných kapitol našich moderních dějin. Hlavními hrdiny těchto dramat nebyli převlečení nacisté, ale lidé, kteří proti Hitlerovi prokazatelně aktivně vystupovali – sudetští antifašisté.
Trauma okupace a touha po odplatě
Pro pochopení tehdejší atmosféry je nutné vnímat obrovské kolektivní trauma. Česká společnost měla za sebou šest let brutálního nacistického teroru, poprav během heydrichiády a vyhlazení obcí jako Lidice či Ležáky. Emoce byly pochopitelně vybičované na maximum. Touha po bezpečí a spravedlivém potrestání viníků byla zcela legitimní.
V divoké atmosféře prvních poválečných týdnů se však rozlišování mezi fanatickým nacistou a odpůrcem režimu stávalo v terénu pro mnohé příliš složitým úkolem. Rozhodujícím faktorem v očích tehdejší veřejnosti se tak často stával samotný mateřský jazyk.
Když ani vězení od gestapa nestačilo
Představte si osud konkrétních lidí. Například Karl Fischer z Nejdku na Karlovarsku byl aktivní sociální demokrat. V osmatřicátém roce, kdy velká část tamních obyvatel podlehla henleinovskému hnutí, Fischer pomáhal ohroženým demokratům utíkat do vnitrozemí. Gestapo ho zatklo hned v říjnu 1938 a válku strávil v koncentračním táboře Dachau.
Podobný osud potkal i Josefa Zinnera, předsedu německých sociálnědemokratických odborů a významného odpůrce nacismu, který strávil válku v exilu v Londýně, kde podporoval exilovou vládu Edvarda Beneše.
Když se tito lidé v květnu 1945 vraceli do svých domovů v Sudetech, místo automatického uznání je nezřídka čekala realita plná administrativních překážek. Stejně jako ostatní osoby německé národnosti museli i oni zpočátku často čelit plošným nařízením – nosit na rukávu identifikační pásku, snášet omezení pohybu nebo drasticky snížené příděly jídla.
Historikové, jako například Adrian von Arburg nebo Tomáš Staněk, kteří se poválečnému období dlouhodobě věnují, dokumentují řadu případů, kdy němečtí sociální demokraté či komunisté museli podstoupit nedůstojný byrokratický proces, aby vůbec dokázali svou loajalitu k republice.
Teorie na papíře, chamtivost v terénu
Benešovy dekrety (konkrétně dekret č. 12 o konfiskaci zemědělského majetku a dekret č. 33 o občanství) přitom obsahovaly jasné právní pojistky. Na papíře bylo černé na bílém, že československé občanství i majetek mají zůstat těm Němcům, kteří prokazatelně trpěli pod nacistickým terorem nebo aktivně bojovali za osvobození republiky.
V praxi však o politické spolehlivosti rozhodovaly místní správní komise a takzvaní národní správci. Do Sudet tehdy z vnitrozemí dorazila masivní vlna nových osídlenců. Zatímco většina přicházela s poctivým úmyslem v pohraničí žít a pracovat, část nově příchozích tvořili spekulanti, pro které byl opuštěný majetek snadnou kořistí.
Zde narážela tehdejší realita na tvrdý paradox. Pokud by místní komise uznala, že původní německý majitel je antifašista, stát by mu musel dům či živnost ponechat. Noví národní správci by tak o přidělený majetek přišli. Pro tuto část spekulativně smýšlejících lidí se tak německý antifašista stal paradoxně hrozbou – byl totiž v právu. Úřední řízení o prověření spolehlivosti se proto v mnoha okresech záměrně protahovala.
Odchod v osobních vagonech i ti, kteří zůstali
Je historickým faktem, že nemalá část antifašistů své československé občanství i majetek nakonec skutečně uhájila. Podle odhadů historiků zůstalo v zemi legálně několik desítek tisíc osob německé národnosti, které tvořily důležitou součást průmyslu, zejména sklářství či textilní výroby.
Mnoho dalších prověřených antifašistů však pod tlakem okolností a živelného nepřátelského prostředí v pohraničí rezignovalo. Nabyli dojmu, že v nově se formujícím Československu pro ně klidná budoucnost už není možná.
Stát pro ně nakonec organizoval takzvaný „organizovaný transfer antifašistů“. Na rozdíl od plošného nuceného odsunu měli tito uznaní odpůrci nacismu určité výsady: mohli si s sebou vzít podstatně více osobního majetku, nábytek, finanční hotovost a necestovali v nákladních vagonech. To však nic nemění na skutečnosti, že stát tímto způsobem dobrovolně přicházel o lidi, kteří svou věrnost demokratickým ideálům prokázali v těch nejtěžších chvílích.
Ztráta demokratického kapitálu
Zpětný pohled na poválečné dění ukazuje, že tehdejší společnost tímto postupem ztratila cenný morální a politický potenciál. Pohraničí opustila řada lidí, kteří měli přímou zkušenost s aktivním odporem vůči totalitní ideologii a disponovali hlubokou osobní odvahou.
Mnozí historici poukazují na to, jak snadno pak v oslabeném pohraničí, zbaveném původních sociálních vazeb, získala v parlamentních volbách v roce 1946 drtivou podporu Komunistická strana Československa. Radikální rétorika a sliby legálního zisku zkonfiskovaného majetku tehdy na velkou část nových osídlenců silně zapůsobily.
Když pak v únoru 1948 došlo k definitivnímu komunistickému převratu, v pohraničních okresech se již formoval odpor vůči novému režimu mnohem složitěji. Demokratické síly byly roztříštěné a nově příchozí obyvatelé byli často existenčně závislí na tom, jak jim komunisty ovládané ministerstvo zemědělství potvrdí vlastnictví získaných domů.
Historie není černobílá
Osudy sudetských antifašistů nám připomínají, že dějiny málokdy nabízejí jednoduchá černobílá řešení. Poválečné Československo se nacházelo v hluboké morální i hospodářské krizi a tehdejší politická reprezentace často podléhala tlaku ulice a geopolitickým změnám.
Příběhy lidí, kteří přežili nacistické koncentrační tábory, aby následně museli složitě dokazovat svou lidskou důstojnost před poválečnými komisemi, nejsou obžalobou národa jako celku. Jsou spíše varováním před tím, jak snadno se může spravedlnost vytratit, když se správa věcí veřejných podřídí kolektivním emocím, byrokracii a osobnímu prospěchu.
Použité zdroje:
Staněk Tomáš: Poválečné exody. Odsuny a vyhnání Němců z dřívějšího Československa (1945–1947). Praha: Naše vojsko, 1993.
Von Arburg, Adrian – Staněk, Tomáš : Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951
Archiv Paměti národa: Svědectví a pamětnické nahrávky sudetských odpůrců nacismu.
