Místo obhajoby zlata jáchymovský uran: Příběh zničené hokejové generace

Zatímco v těchto dnech miliony fanoušků sledují zápasy hokejového mistrovství světa ve Švýcarsku, je dobré si připomenout dobu, kdy úspěch na ledě mohl znamenat rozsudek smrti. V historii českého sportu existuje kapitola, která ukazuje, jak snadno dokázal totalitní režim zničit vlastní hrdiny ze strachu a politické paranoie. V březnu roku 1950 místo obhajoby zlatých medailí v Londýně skončila tehdejší legendární generace československých hokejistů v poutech. Jejich hokejky vystřídaly krumpáče v jáchymovských uranových dolech.

Koncem 40. let byl československý hokej na absolutním vrcholu. Naši hráči získali zlato na mistrovství světa v Praze (1947), stříbro na zimní olympiádě ve Svatém Mořici (1948) a v roce 1949 titul mistrů světa ve Stockholmu obhájili. Byli to pro národ hrdinové, tehdejší ekvivalent dnešních sportovních celebrit.

Jenže po komunistickém převratu v únoru 1948 se na sport začalo nahlížet čistě ideologicky. Úspěšní sportovci, kteří pravidelně cestovali na Západ, představovali pro režim obrovské riziko. Byli mladí, slavní a viděli realitu svobodného světa.

Paranoia režimu navíc nebyla bezpředmětná. Koncem roku 1948, během Spenglerova poháru ve Švýcarsku, se část hokejistů (včetně Miroslava Slámy) rozhodla emigrovat. Zbytek týmu se tehdy sice loajálně vrátil do vlasti, ale režim od té chvíle začal vidět hrozbu v každé další cestě na Západ.

Jak hluboko tehdejší nedůvěra sahala, ilustruje tragickou událost z listopadu 1948. Tehdy se nad průlivem La Manche zřítilo letadlo se šesti československými reprezentanty, mezi nimiž byl i legendární útočník Ladislav Troják. Těla se nikdy nenašla.

Místo piety a soustrasti se však rozjelo vyšetřování StB. Režim podezříval pozůstalé rodiny z toho, že hokejisté havárii pouze nafilmovali, ve skutečnosti přistáli na Západě a emigrovali. Příbuzní obětí museli snášet ponižující domovní prohlídky a výslechy. To jen dokresluje atmosféru naprosté ztráty lidskosti.

Krize vyvrcholila v březnu 1950. Národní tým se připravoval na odlet do Londýna, kde měl obhajovat světové zlato. Těsně před odjezdem na letiště však hráči dostali šokující zprávu: nikam se neletí. Oficiálním důvodem mělo být údajné neudělení víz pro československé rozhlasové reportéry britskou stranou. Byla to samozřejmě lživá záminka – komunistické vedení se na poslední chvíli zaleklo, že by tým v Británii mohl hromadně požádat o azyl.

Mladí a frustrovaní hráči, kterým režim právě zničil sportovní sen, se večer 13. března sešli v pražské restauraci U Herclíků. Po několika pivech začala frustrace naplno vyplouvat na povrch. Hráči začali nahlas kritizovat režim, padala ostrá slova na adresu komunistických funkcionářů.

Netušili, že v hospodě na ně již čekají nastrčení provokatéři StB. Strhla se potyčka, po které do podniku vtrhly desítky příslušníků bezpečnosti. Hokejové hvězdy putovaly v poutech rovnou do vyšetřovny StB známé jako Domeček na Hradčanech.

Následoval vykonstruovaný tajný proces za zavřenými dveřmi. Režim potřeboval z hokejistů udělat odstrašující případ pro všechny ostatní sportovce. Výsledkem byly drakonické tresty za vlastizradu a špionáž. Augustin Bubník dostal 14 let, Vladimír Kobranov 12 a legendární Bohumil Modrý dokonce 15 let jako údajná „hlava spiknutí“. Modrý přitom v inkriminované hospodě toho večera vůbec nebyl a reprezentační kariéru už předtím ukončil poté, co mu režim zakázal legální přestup do NHL za Boston Bruins.

Místo potlesku zaplněných hal čekala mistry světa otrocká práce v uranových dolech na Jáchymovsku. V táborech jako Vykmanov či Rovnost těžili uranovou rudu bez jakýchkoliv ochranných pomůcek, což většinu z nich doživotně zdravotně poznamenalo. Bohumil Modrý na následky ozáření a útrap z lágru předčasně zemřel v roce 1963 ve věku pouhých 46 let.

I v tomto temném příběhu se projevily drobné záblesky solidarity – někteří hráči, jako například kapitán Vladimír Zábrodský, se vězení za nejasných okolností vyhnuli a část společnosti se snažila rodinám vězněných tajně pomáhat. Celkově však tato čistka znamenala okamžitý konec jedné z nejlepších hokejových generací naší historie.

Volná místa v reprezentaci byla narychlo zaplněna politicky prověřenými kádry a oslabené Československo na dlouhé roky ztratilo své výsadní postavení na světovém ledě.

Příběh z roku 1950 ukazuje, co se stane, když se sport stane rukojmím politické ideologie a kolektivního strachu. Když dnes sledujeme napínavé zápasy v televizi, radujeme se z gólů a prožíváme hokejovou horečku, vzpomeňme si na hráče, kteří za radost, kterou národu přinášeli, zaplatili svými zničenými životy. Svoboda hrát i fandit bez strachu z politické moci totiž nikdy nebyla samozřejmostí.