Článek
Pohanský lifting: Kde se vzala síla z proutí
Abychom pochopili smysl pomlázky, musíme odložit dnešní brýle a vrátit se o stovky let zpátky, hluboko do pohanských dob. Naši předkové žili v naprostém souladu s přírodou a jaro pro ně znamenalo vítězství života nad smrtí. Rozhodně to nebyli žádní sadisté, kteří by si užívali bití žen.
Slovo pomlázka je totiž odvozeno od slova pomladit.
Vrbové proutí bylo to první, co na jaře u potoka vyrašilo. Bylo plné mízy, neuvěřitelně ohebné a vitální. Pohané věřili, že tato životadárnou síla se dá dotykem přenést. Když chlapec dívku pomlázkou šlehl, nemělo to bolet. Byl to rituál. Smyslem bylo předat ženě sílu onoho mladého stromu, aby byla:
- Zdravá a plná energie po celý rok.
- Pilná a ohebná při práci.
- Krásná a mladistvá (takový tehdejší přírodní botox).
Dívky za to hochům upřímně děkovaly. Ta, která nedostala „nařezáno“, prý do roka uschla a ztratila svou krásu. Pomlázka tak byla symbolem dvoření, zájmu a přání všeho dobrého.
Od rituálu k panákům: Jak se tradice proměnila
Jenže čas plynul, pohanská magie vyprchala a z hlubokého rituálu se postupně stala spíše bujará lidová zábava. A v moderní době občas i docela divoká a nepříjemná záležitost.
Dnes mnoho žen na Velikonoční pondělí raději vůbec neotvírá dveře, nebo rovnou odjíždí z měst pryč. Proč? Původní smysl se totiž v mnoha partách a rodinách úplně vytratil. Místo symbolického doteku čerstvého proutí se z pomlázky někde stal nástroj k uštědření pořádné rány.
Zvyky se posunuly i v odměnách. Tam, kde se dříve s úsměvem podávala malovaná vajíčka jako symbol nového života, se dnes často nalévá tvrdý alkohol. Když se spojí proutí a alkoholové opojení hned po ránu, není divu, že kouzlo tradice mizí a zůstává jen pachuť.
Proč mladá generace pomlázku opouští?
To, že pomlázka dnes (zejména ve městech) ustupuje do pozadí, není žádná náhoda. Společnost se vyvíjí a s ní i naše hodnoty:
- Změna vnímání násilí: Pro mladou generaci je představa, že muž bije ženu – byť symbolicky a v rámci staleté tradice – zkrátka přes čáru. Hranice mezi nevinným poškádlením a ponižováním se vnímá jinak než před padesáti lety.
- Ztráta venkovského kontextu: Na vesnici, kde se všichni znají a sousedské vztahy fungují, dává koledování smysl. V anonymním městském paneláku, kde neznáte lidi ze stejného patra, působí parta mužů s klackem v ruce u dveří poněkud nepatřičně.
- Mizící dovednosti: Dříve bylo hrdostí každého kluka uplést si vlastní pomlázku z osmi nebo dvanácti proutků. Dnes většina koledníků popadne gumou svázané proutí koupené v supermarketu. Tím se vytrácí i ta tvořivá část rituálu.
Má pomlázka budoucnost?
Znamená to, že bychom měli pomlázku zakázat a zapomenout na ni? Vůbec ne. Je to naprosto unikátní kus našeho folklóru, který nám cizinci často závidí (nebo nad ním nechápavě kroutí hlavou).
Možná ale stačí jediné: vrátit se ke kořenům.
Uvědomit si, že pomlázka nemá bolet. Nemá to být o nátlaku, agresi nebo o tom, kolik panáků koledník zvládne vypít. Pokud jde o jemný dotek proutí plného jarní mízy, doprovázený úsměvem, koledou a barevnou mašlí, dává tradice smysl i dnes. Jakmile se z ní ale stane jen nepříjemná povinnost, lidé ji přirozeně opustí.
A jak to máte o Velikonocích vy? Vzpomínáte rádi na pletení pomlázek a jarní koledování, nebo dáváte přednost klidu a tyto tradice jdou už mimo vás?
