Článek
Když se dnes podívám na internet nebo na zprávy ze světa, neubráním se pocitu, že se historie točí v kruhu. Antisemitismus – slovo, které zní skoro až odborně, ale pod kterým se skrývá obyčejná, syrová a často nepochopitelná nenávist. Proč se právě tenhle malý národ stal pro tolik lidí „univerzálním viníkem“?
Když se z nouze udělá „přestupek“
Vždycky mě fascinovalo, jak se ve středověku vytvořil mýtus o židovských penězích. Je to až absurdní: křesťanská Evropa Židům zakázala skoro všechno. Nesměli vlastnit pole, nesměli dělat řemesla. Jediné, co jim zbylo, bylo půjčování peněz – věc, kterou křesťané tehdy považovali za hříšnou, ale kterou ekonomika nutně potřebovala.
Společnost je do té role doslova vmanévrovala, a když pak přišla krize nebo se šlechta zadlužila až po uši, bylo nejjednodušší vykřiknout: „Můžou za to oni!“ Je to mrazivý recept na smazání dluhů: stačí ukázat prstem, vyvolat v davu emoce a nepohodlného věřitele prostě vyhnat nebo zlikvidovat.
Hitler a potřeba „velké lži“
Často si říkám, co se muselo dít v hlavě Adolfa Hitlera. Ten chlap nebyl jen šílenec, byl to mistr v hledání obětních beránků. Německo po první světové válce bylo na dně, lidé měli hlad a byli ponížení. V takové situaci nikdo nechce slyšet, že si za to můžou sami nebo že svět je složitý.
Lidé chtějí slyšet, že za to může „někdo jiný“. Hitler jim dal Židy. Udělal z nich symbol všeho špatného – od chudoby až po politický chaos. Nejděsivější na tom je, že z náboženství udělal biologii. Zatímco dřív mohl člověk konvertovat k jiné víře a mít pokoj, nacisté řekli: „Máš to v krvi a neexistuje únik.“ To je ten moment, kdy se lidskost úplně vypnula.
Od džihádistů po nekonečný spor o kus země
Dneska se ta nenávist jen přestěhovala jinam. U radikálů z Islámského státu je to zase ten starý náboženský fanatismus – prostě „nepřítel víry“, kterého je potřeba vymazat, aby svět byl „čistý“.
A pak je tu ten nekonečný uzel na Blízkém východě. Je hrozně těžké o tom psát a nebýt jednostranný. Na jedné straně jsou Palestinci, kteří cítí obrovskou křivdu, ztrátu domova a žijí v bídě. Na druhé straně Židé, kteří po holocaustu chtěli jen svůj bezpečný kousek země. Tragédií je, že se z politického sporu o území stala zase ta stará, slepá nenávist k celému národu. Když vidíte děti, které od dětství učí, že ten druhý je zrůda, víte, že ten kruh se jen tak nepřetrhne.
Moje úvaha: Je to v nás, ne v nich
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, že antisemitismus vlastně vůbec není o Židech. Je to o nás lidech. Je to naše slabost. Když se nám nedaří, když máme strach nebo když nerozumíme složitému světu, podvědomě hledáme někoho, na koho to hodit.
Židé se pro tuhle roli „hodili“, protože si vždycky drželi svou kulturu a jejich odlišnost byla vidět. A každá odlišnost lidi odjakživa děsila. Pro mě je míra antisemitismu ve společnosti vždycky signálem, jak moc je ta společnost nemocná. Čím víc nenávisti, tím víc strachu a neschopnosti řešit vlastní problémy.
Někdy se ptám, jestli se jako lidstvo dokážeme někdy poučit. Jestli dokážeme přestat hledat viníky v druhých a začít u sebe. Co si o tom myslíte vy? Je ta potřeba mít „nepřítele“ v nás prostě zakořeněna navždy?
Zdroje a literatura:
