Článek
Někdy mám pocit, že jsme generace, která se narodila do světa plného slibů, které už nikdo neplánoval dodržet. Každý měsíc se dívám na výplatní pásku, vidím tu tučnou sumu, která odchází na sociální pojištění, a říkám si: „Kam ty peníze vlastně jdou?“
Všichni víme, že nejdou do trezoru, kde by na nás čekaly. Jdou rovnou pryč. Jsou palivem pro systém, který byl postaven v úplně jiné době pro úplně jiné lidi. My jsme ti, kteří tenhle motor udržují v chodu, i když nám všichni kolem naznačují, že pro nás už v nádrži nic nezbyde.
Cílová páska, která utíká
Nejvíc mě děsí ta nejistota. Když moji prarodiče odcházeli do důchodu, věděli přesně, na čem jsou. Měli jasný cíl. My? My běžíme závod, kde nám pořadatel každých kilometrů oznámí, že cíl se posouvá o další pětikilometrový okruh.
Mluví se o odchodu v sedmdesáti. Zkuste si to představit. Sedět v sedmdesáti v open spacu, řešit deadliny, nebo nedejbože stát u stroje v továrně.
Je to představa, která popírá lidskou biologii i zdravý rozum. Přesto nám ji servírují jako jedinou možnou cestu.
Pocit, že jsme jen položka v tabulce
Mám pocit, že pro stát už nejsme lidé s příběhy a únavou, ale jen jednotky v Excelu. Položka „příjmy“, která musí pokrýt položku „výdaje“.
Nikdo se neptá, jestli na to budeme mít sílu. Nikdo se neptá, jestli je fér chtít po lidech, kteří si kvůli drahému bydlení a inflaci nemohli ani pořádně naspořit, aby udržovali při životě tenhle systém až do hrobu.
Je to jako být pozván na večírek, kde se celou noc jen díváte, jak se ostatní baví, a nakonec vám vrchní s úsměvem přinese účet za celou restauraci. A vy ho zaplatíte, protože jste tak byli vychovaní. Protože věříte, že se to tak má.
Třeba se to jednou zlomí
Nechci být jen pesimista. Člověk v sobě vždycky nosí kousek naděje. Třeba se to opravdu jednou zlomí. Možná přijde technologický skok, možná se změní ekonomika tak, že práce v sedmdesáti nebude nutností. Možná se tenhle nespravedlivý systém unaví dřív než my a budeme muset vymyslet něco úplně nového, co bude dávat smysl i nám.
Ale do té doby v nás zůstává ta pachuť. Ten pocit, že jsme se stali sponzory doby, která nám nic nedluží, zatímco my jí dlužíme všechno. Jen bychom chtěli vědět, že na konci té nekonečné cesty na nás čeká aspoň kousek klidu. Že jsme neběželi úplně nadarmo.
