Článek
Většinou se říká, že lidé s autismem mají problém pochopit náš svět. Po dnešním výletu do Prahy si ale říkám, jestli to není přesně naopak.
Jestli to není můj syn, kdo vidí realitu přesně takovou, jaká je, zatímco my ostatní jsme se naučili žít v absurdním divadle, kterému říkáme „systém“.
Všechno to začalo u nádraží. Na velké ceduli u vjezdu na parkoviště svítí nápis VOLNO. Vjedeme dovnitř, pět minut kroužíme v beznadějně ucpaných uličkách a zjistíme, že tam není ani centimetr místa.
Chceme odjet, ale u závory nás čeká překvapení: „Zaplaťte 30 korun.“
Pro mého syna to byl okamžitý logický kolaps.
„Tati, proč musíme platit, když jsme tam nestáli? “ Zkuste mu vysvětlit, že automat nezajímá, jestli jste zaparkovali. Jeho zajímá jen ten čas, který jste strávili marným hledáním místa, které vám systém slíbil.
Pro syna je to krádež. Pro nás „provozní řád“. V jeho světě se platí za službu, v našem za to, že vás nechali projet závorou a lhali vám do očí.
Pak přišel vlak. Narvaná ulička, hluk, tělo na těle,pro dítě s PAS čistá senzorická agonie. Pár metrů od nás, za skleněnými dveřmi, svítila oáza klidu: poloprázdná první třída.
Jako táta jsem chtěl situaci vyřešit jedinou logickou cestou: vytáhl jsem peněženku a chtěl doplatit rozdíl v ceně, aby syn mohl v klidu dýchat a cesta proběhla bez traumatu.
„To nejde,“ řekla průvodčí Českých drah. Máme prý „špatný“ typ jízdenky. Aby si děti mohly doplatit první třídu, musely by mít zaplaceno jako dospělí, ale ani to nejde, protože naše skupinová sleva to v systému prostě blokuje.
Měl jsem peníze, oni měli volná sedadla, my potřebovali klid, oni mohli mít tržbu. Rovnice, která má jasné řešení. Jenže do ní vstoupil „předpis“.
„Tati, proč tam nesmíme sedět? Vždyť tam nikdo není a ty ty peníze máš. Proč nás nutí stát tady, kde se mi špatně dýchá?“ ptal se mě syn mezi vzlyky.
A já jsem mlčel. Nemám logický argument, který by obstál před jeho čistým vnímáním světa.
Náš svět je postavený na tom, že lžeme na displejích parkovišť, vybíráme peníze za nic a raději necháme dítě trpět v uličce, než abychom porušili nesmyslný řádek v tabulce jízdenek.
Můj syn není „nemocný“ tím, že to nechápe. On je prostě jen jediný, kdo ještě neztratil schopnost vidět, že náš systém není rozbitý, on je prostě jen hloupý.
On jen odmítá hrát hru, ve které jsou pravidla důležitější než lidé.
