Článek
Život jako divadelní představení pro Instagram
Čím dál častěji se setkáváme s lidmi, kteří hrají hru na úspěch, na který ve skutečnosti nemají. Velkou vinu na tom nesou sociální sítě. Instagram a Facebook se staly výkladní skříní iluzí, kde se úspěch měří počtem lajků u fotky z drahé dovolené nebo za volantem prémiového vozu.
Vytvořili jsme si digitální klec. Máme pocit, že pokud neukážeme světu fotku z Bali nebo nové Apple Watch, jako bychom neexistovali. Srovnáváme své „zákulisí“ (složenky, stres, prázdnou lednici) s „výběrem nejlepších scén“ ostatních lidí. Výsledkem je frustrace, kterou se snažíme přebít nákupem věcí na dluh, jen abychom v tom nekonečném digitálním závodě nezůstali pozadu.
Když leasing vítězí nad lidskostí
Tenhle hon za dokonalým obrazem má ale i svou odvrácenou, mrazivou tvář. Nedávno jsem byl svědkem situace, která tenhle fenomén vystihla naprosto přesně. Mladý muž v luxusním Audi a drahém značkovém oblečení – přesně ten typ, co má profil plný motivačních citátů o úspěchu – odmítl svému dítěti v obchodě koupit banán a okurku.
Ten kontrast byl děsivý. Na jedné straně milionové plechy a image „pána světa“, na druhé straně neschopnost utratit pár korun za ovoce pro vlastní krev.
Neříkám to jako někdo, kdo by záviděl – sám mám mírně nadprůměrnou mzdu a na nákup banánů pro svou dceru rozhodně šetřit nemusím. Právě proto mě ta ubohost „pána v Audi“ zarazila o to víc.
Pravděpodobně mu splátka na ono auto a značkový svetr sežraly i poslední rezervu na dětskou svačinu. Důležité bylo, jak vypadá na parkovišti, ne co má dítě v žaludku. Stál jsem tam a bylo mi za něj tak strašně trapně, že by se ve mně krve nedořezal.
Otroci věcí, které nám nepatří
Stali jsme se dobrovolnými otroky věcí, které nám vlastně nepatří. Kupujeme si je jen proto, abychom v očích ostatních kolegů, sousedů nebo náhodných sledujících na sítích vypadali „na úrovni“.
iPhony na padesát splátek, které zastarají dřív, než je doplatíme.
Dovolené, které budeme splácet celou zimu, jen aby bylo co „postovat“.
Leasingy, které nás nutí šetřit na jídle a vytápění, jen aby soused viděl nový vůz.
Ale co je to za úroveň, když se doma člověk klepe strachy z každého rozbitého spotřebiče, protože na opraváře už v rozpočtu prostě nezbylo?
Skutečná chudoba vs. falešný luxus
Skutečně svobodný a sebevědomý člověk nepotřebuje tohle divadlo hrát. Nepotřebuje ohromovat okolí plechovou hromadou peněz na dluh. Paradoxně jsou lidé v „navoněné bídě“ mnohem chudší než ti, kteří jezdí v deset let starém voze, ale mají rezervu na účtu a klid v duši.
Bohatství není to, co vidíme na Instagramu. Bohatství je to, co nevidíme, svoboda volby, finanční polštář a schopnost postarat se o své blízké bez počítání každé koruny u pokladny v supermarketu.
Kam jsme se to dopracovali?
Až příště uvidíte na silnici nebo na síti podobně „úspěšného“ dravce, nelitujte sebe, že nemáte takové auto nebo fotky. Litujte jeho. Protože až večer přijde domů, odloží telefon a zhasne, v té jeho lednici bude pravděpodobně stejné prázdno jako v jeho hodnotách.
Auto ani filtr na fotce z vás lepšího člověka neudělá. Udělá z vás jen víc viditelnou ukázku toho, jak prázdné může být pozlátko bez obsahu.
Co si o tom myslíte vy?
Máte taky pocit, že nás sociální sítě nutí žít nad poměry? Setkali jste se s někým, kdo hraje „vysokou hru“ navenek, ale doma počítá každou korunu?
