Článek
Tati, o co tam vlastně jde?“ zeptal se mě syn, když v televizi běžela další z nekonečných debat o sudetských Němcích a chystaném sněmu v Brně. Když jsem se mu pokusil stručně a věcně vysvětlit, co se po válce stalo, jen nechápavě pokrčil rameny: „Ale to už je hrozně dlouho. Proč to pořád řeší?“
Ta dětská otázka mě zasáhla svou prostou logikou. A donutila mě k zamyšlení, proč jako společnost vlastně nedokážeme udělat totéž co malý kluk – odpoutat se od starých křivd a věnovat energii věcem, které žijeme dnes.
Zapnete ráno rádio, odpoledne televizi nebo si projděte zprávy na internetu. Pokud máte pocit, že se píše rok 1945, nejste v tom sami. S chystanou akcí v Brně se veřejný prostor opět zaplnil pojmy jako „odsun“, „vyhnání“, „kolektivní vina“ a „Benešovy dekrety“. Politici si oblékají pomyslné uniformy, komentátoři vytahují osmdesát let staré citáty a veřejný prostor znovu zaplavuje hněv.
A mezi tím vším stojí běžný občan, který se ráno probudí, musí jít do práce, zaplatit složenky, postarat se o rodinu – a při pohledu na obrazovku cítí jediné: obrovskou, hlubokou únavu. Únavu ze zbytečnosti.
Proč máme jako společnost neustálou potřebu vykopávat staré příkopy a proč se nedokážeme odpoutat od starých ran?
Trauma jako nekonečná smyčka
Je nepopiratelným faktem, že polovina dvacátého století byla v našem prostoru tragická. Mnichovský diktát, brutalita okupace, vyhlazení celých rodin a následný poválečný chaos, divoký odsun a ztráta domova pro miliony lidí. To jsou hluboké historické jizvy.
Jizva se ale nikdy nezahojí, pokud ji budeme neustále používat jako politickou zbraň. Naše současná mediální a politická realita však připomíná pacienta, který si každých pár let znovu rozškrábe starou ránu.
Neustálé otevírání sudetoněmecké otázky už dávno neprobíhá z touhy po historické pravdě. Stala se z toho mechanická rutina. Pro politické elity je to bezpečné a levné palivo. Když chybí reálná vize pro budoucnost, ekonomická témata nebo řešení moderních krizí, stačí vytáhnout osvědčeného strašáka z minulosti. Strach o majetky v pohraničí nebo obava z „přepisování dějin“ spolehlivě zafungují jako emoční kotva. Výsledkem je však jen to, že přešlapujeme na místě.
Generace, která chce žít v přítomnosti
Tento permanentní návrat do minulosti vytváří absurdní paradox. Dnes, v roce 2026, už v produktivním věku žijí generace, které druhou světovou válku ani poválečné události nezažily. Nezažili je často ani jejich rodiče. Současní třicátníci nebo čtyřicátníci mají úplně jiné starosti a zájmy.
Když mladí lidé v Brně nebo v pohraničních oblastech opravují starou architekturu, zajímají se o historii svých domů nebo obnovují zapomenuté cesty v krajině, nedělají to z politických důvodů. Hledají identitu místa, kde žijí. Chtějí vědět, jaké kořeny má jejich domov, bez toho, aby museli automaticky přebírat osmdesát let starou nenávist.
Ve veřejném prostoru však často převládá černobílé schéma, které jim vnucuje pocit, že si musí vybrat stranu. Tím se z přirozeného zájmu o krajinu a historii stává bojové pole, ze kterého má racionální člověk chuť jen znechuceně odejít.
Právo jít dál
V právu existuje pojem „právo být zapomenut“. Možná by si naše společnost zasloužila něco podobného – právo nechat staré křivdy spát jako politické téma. Nejde o to zapomenout na historii nebo ji ignorovat v učebnicích. Jde o to přestat ji používat jako nástroj pro hodnocení dnešních lidí.
Žádný současný Čech nenese odpovědnost za excesy při poválečném odsunu.
Žádný současný Němec nenese odpovědnost za zvěrstva nacismu.
Chtít po dnešních lidech, aby v televizních studiích i u rodinných stolů neustále prožívali a obhajovali traumata svých pradědečků, vede jen k dalšímu přenášení starých traumat.
Zbytečnost celého toho kolotoče vynikne ve chvíli, kdy si uvědomíme, kolik energie tím pálíme. Místo toho, abychom řešili, jak bude tato země vypadat za dvacet let, jak zajistíme vzdělání pro děti nebo jak opravíme infrastrukturu, trávíme dny debatami o tom, jestli se měl sněm konat v Brně, nebo v Mnichově.
Minulost už nezměníme. Budoucnost této země se totiž nebude odehrávat v roce 1945, ale v tom, co uděláme dnes.
