Článek
Představte si tu scénu jako z historického dramatu. V Brně se scházejí sudetoněmečtí rodáci na svém tradičním sněmu. V sále se mluví o smíření, společné evropské budoucnosti a staré vlasti. A pokud by se v sále mohl jako tichý pozorovatel objevit druhý československý prezident Edvard Beneš, pravděpodobně by jen těžko věřil tomu, jak moc se svět za osmdesát let změnil.
Nedávno jsem psal článek o tom, že staré historické křivdy by se měly nechat být, protože neustálé rýpání se v minulosti nikomu lepší budoucnost nepřinese. Dnešní Brno nabízí snad nejlepší možný důkaz, že takový přístup je nejen možný, ale i hluboce lidský. Přitom právě druhý československý prezident prožil druhou polovinu svého života s hlubokým přesvědčením, že se už nikdy nesmí opakovat situace z roku 1938 a československý stát bude do budoucna národnostně homogenní. Když v roce 1945 podepisoval dekrety, které vedly k odsunu milionů lidí a ztrátě jejich domovů a majetku, bral to jako historickou nutnost a definitivní tečku za tragédií Mnichova. Věřil, že toto téma jednou provždy uzavřel. O osmdesát let později se však potomci tehdejších vyhnanců sjíždějí do Brna. Ne jako ohrožení pro republiku, ale jako hosté, které oficiálně vítají čeští politici.
Brno mezi minulostí a smířením
Že se tento sněm koná zrovna v Brně, dává celému momentu zvláštní historickou váhu. Právě z tohoto města vyrazil v květnu 1945 takzvaný brněnský pochod smrti – divoký a tragický odsun desítek tisíc německých obyvatel směrem k rakouským hranicím. Akce, která byla produktem tehdejší bezprostřední poválečné nenávisti a chaosu, dnes tvoří kulisu pro nečekanou historickou proměnu.
Pokud by Edvard Beneš sledoval dnešní brněnské dění, jeho tehdejší pohled na Evropu by čelil naprosto neznámé realitě. Prezident, který v Londýně i v Praze tvrdě bojoval za mezinárodní uznání odsunu, by jen těžko interpretoval svět, v němž sudetoněmecký sněm zaštiťují čeští primátoři, hejtmani nebo ministři. Současná česká politická elita totiž landsmanšaft již dávno nevnímá jako revanšistickou hrozbu, ale jako legitimního partnera pro dialog.
Tento posun je patrný i v samotném obsahu debat. Zatímco Beneš budoval poválečnou politiku na permanentním strachu z německých územních nebo majetkových nároků, na dnešním sněmu se mluví o obnově památek, společných evropských dotacích, rodokmenech a zachování kulturního dědictví. Celé to navíc rámuje svět, který zcela přesahuje horizont tehdejších diplomatů. Beneš se spolehával na velmoci, smlouvy a pevné, nepropustné hranice národních států. Dnešní střední Evropa však funguje v prostoru, kde hranice mezi Českem a Německem ztratila svůj někdejší význam a lidé z obou stran v něm přirozeně žijí a pracují pospolu.
Zeď, která nepadla silou, ale podlehla času
Z dnešního pohledu je snadné tehdejší aktéry kritizovat, ale Edvard Beneš byl především produktem své neuvěřitelně tvrdé doby. Zažil Mnichov, zažil nacistickou okupaci a systematickou snahu o likvidaci českého národa. Jeho řešení bylo radikální a z dnešního pohledu vyvolává silné morální otázky. V kontextu roku 1945 však věřil, že staví neprostupnou zeď, která má přinést trvalý mír.
A právě v tom tkví nejzajímavější paradox dneška. Ta pomyslná zeď v Brně nepadá silou ani politickým nátlakem, ale úplně přirozeně – odchodem staré generace, příchodem nové a změnou celého evropského klimatu. Kdyby mohl Edvard Beneš na sudetoněmeckém sněmu v Brně promluvit, pravděpodobně by s naléhavostí sobě vlastní připomněl historické rány a varoval před ztrátou ostražitosti. Jenže sál, kde sedí mladí Češi a Němci, kteří se už narodili do schengenského prostoru, už žijí v úplně jiném století.
Dějiny nakonec ukázaly, že dlouhodobé smíření nevzniká z dekretů ani z ostnatých drátů, ale z času a obyčejného lidského kontaktu.
