Hlavní obsah

Vánoce, PS5 a Ukrajina: Když dětská otázka připomene, co není samozřejmost

Foto: Mr. Rejpálek/Geminy

Dětská otázka uprostřed vánočních přání otevře téma dětí z Ukrajiny, které zažívají svátky ve válce nebo daleko od domova. Co pro ně dnes znamená bezpečí, stromeček v metru a přání, která by žádné dítě nemělo vyslovovat?

Článek

Vánoce se pomalu blíží a u nás doma se, jako asi v mnoha jiných rodinách, začíná řešit, co bude pod stromečkem. Děti přemýšlejí o dárcích, hračkách a přáních. A mezi nimi se samozřejmě objeví i věci, které nejsou zrovna levné. Třeba PS5.

Jenže při jednom z takových rozhovorů se naše povídání stočilo úplně jinam. K Ukrajině. K dětem, které tam žijí už téměř pět let ve válce. A hlavně k těm, které musely opustit svůj domov.

Naše děti znají několik ukrajinských dětí, které dnes žijí v Česku. Vidí, že chodí do školy, mají kamarády, mohou si hrát a postupně si tady budují normální život. A právě díky tomu si začínají uvědomovat, jak velké štěstí vlastně mají. Ne proto, že by jejich noví známí měli všechno jednoduché. Ale proto, že jsou alespoň v bezpečí.

Pak přišla otázka, která mě přiměla se na chvíli zastavit.

„Tati, ty děti si asi nepřejí hračky. Ani PS5, viď?“

Dětská úvaha. Jednoduchá, trochu naivní, ale zároveň až překvapivě hluboká.

A pak ještě jedna věta: že to přece není fér. Že ty děti za válku nemohou.

Co na to vlastně odpovědět?

Děti by měly řešit úplně jiné starosti

Když se člověk podívá na běžný život dětí u nás, řešíme věci, které se nám zdají důležité. Škola, kroužky, kamarádi, počítačové hry, narozeniny a samozřejmě Vánoce. Někdy se dokážeme dlouho dohadovat o tom, jestli je určitý dárek dost dobrý, jestli má smysl kupovat novou herní konzoli nebo jestli dítě opravdu potřebuje další hračku.

To všechno jsou normální starosti. A vlastně je dobře, že je máme.

Jenže pro dítě, které vyrůstá ve válce, může být úplně obyčejný den něčím, co my považujeme za samozřejmost. Jít do školy bez obav, že vyučování přeruší siréna. Vrátit se odpoledne domů. Mít poblíž kamarády. Vědět, že rodiče jsou v bezpečí a že se rodina večer sejde u jednoho stolu.

Není potřeba si představovat, že ukrajinské děti přestaly chtít hračky nebo že je nezajímají počítačové hry. Jsou to pořád děti. Chtějí si hrát, smát se, těšit se na Vánoce a přát si věci, které by si přály děti kdekoliv jinde.

Jenže vedle toho mají starosti, které by žádné dítě mít nemělo.

A právě to mi na otázce našeho dítěte připadalo tak silné. Nešlo o to, že by si myslelo, že ukrajinské děti nepotřebují dárky. Spíš si poprvé naplno představilo, že pro ně může být mnohem důležitější něco, co my vůbec nemusíme řešit.

Někteří nemají kam se vrátit

Válka pro nás není jen zpráva v televizi nebo číslo v novinovém titulku. Známe také rodinu z jihu Ukrajiny, která se už nemá kam vrátit. Jejich domov se nachází na území, které je v současnosti okupované.

A to je věc, kterou si člověk možná při běžném pohledu na uprchlickou situaci dostatečně neuvědomuje.

Když někdo odejde z domova, často si říkáme, že se jednou vrátí. Až válka skončí, až bude bezpečno, až se situace uklidní. Jenže pro lidi, jejichž domovy leží na okupovaném území, není návrat jen otázkou čekání na konec bojů. Jejich situace je mnohem složitější.

Domov totiž není jen místo, které si člověk označí na mapě. Je to byt nebo dům, ulice, sousedé, známá cesta do školy, oblíbený obchod, vzpomínky a celý život, který tam člověk zanechal.

A najednou to všechno zůstává někde za hranicí, kam se nemůže jednoduše vrátit.

Nechci si domýšlet, co přesně taková rodina prožívá. To by nebylo fér vůči nim. Ale už samotná skutečnost, že se nemají kam vrátit, je dost výmluvná. Člověk může být v bezpečí, může mít střechu nad hlavou a přesto mu chybí něco, co se nedá jednoduše nahradit.

A když si uvědomím, že podobných příběhů jsou tisíce, přestává být slovo „uprchlík“ jen úředním označením.

Vánoční stromeček v metru

Při hledání příběhů ukrajinských dětí jsem narazil na vyprávění o jedenáctileté Nice z Charkova. Dívka obdivovala vánoční stromek, který byl z hlavního náměstí přemístěn do metra. Podzemní stanice totiž poskytovala větší bezpečí před ostřelováním.

Nika se na stromek dívala s úžasem, ale zároveň smutkem. V jejím městě se ozývaly letecké poplachy a běžný život byl poznamenaný neustálou hrozbou útoků.

Vánoční stromek, který u nás stojí v obýváku nebo na náměstí, se tam stal něčím, co muselo hledat bezpečné místo pod zemí.

Je to zvláštní obraz. Vánoce, které si spojujeme se světlem, teplem a domovem, se odehrávají v prostoru, který má lidi chránit před nebezpečím.

A přesto se tam někdo snaží vytvořit alespoň kousek normálního dětství. Protože i v takových podmínkách děti potřebují radost, hru a chvíle, kdy mohou myslet na něco jiného než na válku.

Tohle není příběh o tom, že by ukrajinské děti neměly Vánoce. Je to příběh o tom, jak moc se jejich podoba může lišit od té naší.

Dárky, které zůstaly v opuštěném pokoji

Když rodiny musely narychlo opustit domovy před blížící se frontou nebo ostřelováním, často si nestihly vzít víc než pár základních věcí. V mnoha bytech a domech zůstaly hračky, knihy i dárky, které si děti nestihly rozbalit nebo které už si nikdy nevyzvedly.

A s odstupem času se k tomu přidává ještě jedna věc: děti, které odešly v raném nebo školním věku, často začínají zapomínat, jak přesně vypadal jejich pokoj, dvůr nebo ulice, a chybí jim kamarádi i prarodiče, se kterými už nemohou být v kontaktu.

Právě tahle představa mě zasáhla možná nejvíc.

My často řešíme, jestli dítě dostane dárek, který si přálo. Jestli bude mít pod stromečkem dost překvapení. Jestli jsme něco nezapomněli koupit. A někde jinde zůstaly dětské věci ležet v pokoji, do kterého se jejich majitel možná už nikdy nevrátí.

Nejde přitom o soutěž v tom, kdo má těžší život. Ani o to, že bychom se měli stydět za vlastní Vánoce. Jen je dobré si občas připomenout, že to, co považujeme za samozřejmé, samozřejmé vůbec není.

Čísla, za kterými jsou konkrétní děti

Podle UNICEF zůstávalo v únoru 2026 vysídlených více než 2,5 milionu ukrajinských dětí. Část z nich našla útočiště v zahraničí, další musely opustit domovy a přesunout se do bezpečnějších částí vlastní země.

To číslo se čte snadno. Je to jen několik číslic v tiskové zprávě.

Jenže za každým z těchto čísel je konkrétní dítě. Někdo, kdo přišel o svůj pokoj, školu, kamarády nebo každodenní jistoty. Někdo, kdo se musí znovu učit žít v cizím prostředí a zvykat si na jiný jazyk.

A pro některé rodiny není ani návrat domů reálnou možností. Zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva z března 2026 popisuje překážky, kterým čelí lidé vysídlení z okupovaných území. Nejde jen o bezpečnost, ale také o omezení vstupu, majetkové problémy a další okolnosti, které mohou návrat znemožnit.

To je důležitá připomínka: válka nekončí pro člověka automaticky ve chvíli, kdy se dostane do bezpečí. Její následky si může nést ještě dlouhé roky.

Co vlastně dětem říct?

Když se mě děti ptaly, jestli si ukrajinské děti přejí hračky a PS5, neměl jsem potřebu jim vysvětlovat geopolitiku nebo rozebírat, kdo a proč válku rozpoutal. V tu chvíli to nebylo důležité.

Důležité bylo vysvětlit, že děti na Ukrajině jsou úplně stejné jako ony. Mají svoje přání, oblíbené hry, kamarády a sny. Jenže některé z nich musejí místo běžných dětských starostí řešit věci, které by jim vůbec neměly vstupovat do života.

A že za to nemohou.

Možná právě tohle děti pochopí lépe než spoustu složitých dospělých vysvětlení. Spravedlnost totiž někdy vnímají velmi jednoduše. Když někdo někomu ubližuje, není to v pořádku. A když kvůli válce trpí děti, které ji nezavinily, není to fér.

Někdy se dospělí snaží všechno vysvětlovat, hledat souvislosti a důvody. Jenže existují věci, které se vysvětlit dají, ale ospravedlnit ne.

Možná největší vánoční přání

Když se děti ptají na Vánoce jinde ve světě, nepotřebují kázání. Stačí, když jim zůstane otevřené srdce a pochopení pro to, že ne všichni mají stejné štěstí. Můžeme se dál těšit na dárky, hračky i konzole, protože právě takové starosti k dětství patří.

Zároveň ale platí, že to nejcennější se nedá zabalit do krabice ani koupit v obchodě. Je to bezpečí, rodina pohromadě a domov, kam se dá vrátit.

Možná si letos pod stromečkem můžeme přát obyčejnou věc, která se ale někdy zdá nejdál: aby děti na Ukrajině mohly zase řešit jen hračky a hry – a aby už byl konečně mír.

Zdroje :

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz