Článek
Poklad, který se stal naším vězením
Jáchymov měl všechno pro to, aby se stal jedním z nejbohatších měst v Evropě. V jeho podzemí ležely tuny smolince – rudy, ze které se dalo získat drahocenné radium a později strategický uran.
Jenže historie s námi sehrála krutou hru. Místo prosperity a rozvoje přinesl objev uranu po druhé světové válce Krušným horám jen ostnaté dráty. Stali jsme se v podstatě surovinovou kolonií Sovětského svazu.
Československý uran putoval v dřevěných bednách prakticky zadarmo přímo do SSSR a posloužil k sestrojení prvních sovětských atomových bomb. Naše největší přírodní bohatství tak pomohlo vybudovat cizí jaderný arzenál.
Šichty na krev: Dřina v radioaktivním prachu
Jak vypadala realita v podzemí?
Pracovalo se na tři směny, nepřetržitě 24 hodin denně. Oficiální šichta sice trvala 8 hodin, ale pokud vězni nesplnili drakonicky nastavené normy, museli v dole zůstat klidně 12 až 16 hodin, dokud požadovaný objem nenarubali.
Technika byla primitivní. Vězni fasovali jen těžká pneumatická kladiva a lopaty. Žádné mechanické nakladače. Všechno se házelo ručně do vozíků. Když se vrtalo do skály nasucho, chodby zaplnil hustý prach. Vězni neměli respirátory, často pracovali jen v civilním oblečení. Domů na ubikace se vraceli obalení šedivým uranovým prachem, který pak dýchali i ve spánku.
Svědectví z pekla: „Ruce nám svítily do tmy“
„Když jsme vyšli z díry po šestnácti hodinách, byli jsme tak obalení prachem, že jsme vypadali jako sochy. Ale nejhorší byly ty ruce,“
„Měli jsme je rozedrané od ostrého kamene, neustále v mokru a v mrazu. V noci na kavalci se zdálo, že nám ty rány pod nehty modravě světélkují. Nikdo nám neřekl, že v sobě nosíme smrtelnou dávku záření.“
vzpomínal Karel, který prošel lágrem Bratrství.
Dřina v Jáchymově nebyla jen o únavě svalů. Byla to neustálá bitva s materiálem, který vás chtěl zabít. Vězni museli ručně tlačit plně naložené vozíky (hunty), které vážily přes tunu, po křivých a mokrých kolejích. Pokud vozík vykolejil, znamenalo to další hodiny práce navíc, často bez jídla a v trestu.
Ubytovny z prken a hladové ešusy
Po vyčerpávající dvanáctihodinové šichtě nečekal vězně žádný odpočinek. Ubikace byly narychlo stlučené dřevěné baráky, kterými v krušnohorské zimě profukoval ledový vítr. Spalo se na dřevěných palandách s tenkými slamníky prolezlými štěnicemi a blechami. Inovací v jedné místnosti se často tísnily desítky zubožených mužů. Kamna uprostřed baráku sice byla, ale uhlí na přitopení bylo věčně málo. Mokré šaty z dolu tak do rána málokdy uschly a vězni do nich druhý den ráno lezli promrzlí na kost.
Jídlo bylo kapitolou samo pro sebe. Žádné kalorie pro těžce pracující horníky nečekejte. Ráno byla káva z melty a kousek černého chleba. Hlavním jídlem dne byla vodová polévka a trocha kaše. Maso nebo tuk vězni viděli naprosto výjimečně. Ti, kteří neplnili normy na těžbu uranu, dostávali ještě menší příděly. Lidé v lágrech doslova hladověli a ztráceli desítky kilogramů váhy, zatímco v podzemí rvali tuny kamene.
Neviditelný oheň v plicích
Z lékařského hlediska to byl tichý masakr v přímém přenosu. Vězni v dolech dýchali koncentrovaný radonový plyn a mikroskopický radioaktivní prach. Tento koktejl se jim usazoval hluboko v plicích. Alfa záření pak přímo uvnitř těla bez ustání ozařovalo jemnou tkáň. Byl to neviditelný oheň. Nespálil vás hned, ale pomalu a metodicky rozvracel buňky a způsoboval rakovinu. Vězni tak v sobě nevědomky nosili časovanou bombu, která u mnoha z nich vybuchla až roky po propuštění.
Zdivočelá země a zničení mistři světa
Jáchymovské peklo si nevybíralo a mezi tisíci anonymními vězni drtilo i elitu národa. Své o tom věděl spisovatel Jiří Stránský. Legendární seriál Zdivočelá země není jen mrazivá fikce z televizní obrazovky – Stránský si jáchymovské lágry prožil na vlastní kůži a do příběhu Maděry promítl syrovou realitu muklů.
Vedle něj v uranových klecích končili i ti, kteří pro republiku vybojovali medaile. V roce 1950 sem režim poslal zlaté hokejové mistry světa.
Legendární brankář Bohumil Modrý, uctívaný celým sportovním světem, vyměnil lapačku za lopatu na dole Barbora. Záření a nelidská dřina ho zničily – zemřel předčasně na následky ozáření jen pár let po propuštění. Národní hrdinové končili jako bezejmenná „čísla“ v radioaktivním prachu.
Technika drancování v číslech
V jáchymovských dolech se za celou éru vytěžilo zhruba 100 000 tun uranové rudy. Aby se získalo toto množství, museli vězni vyrubat miliony tun hlušiny. Všechno putovalo přímo do Sovětského svazu. Zatímco na Západě se těžba modernizovala, v Jáchymově se jelo „na krev“. Vznikla brutální síť lágrů propojených „mlejnami“ na rudu. Lidé v nich často holýma rukama drtili materiál, ze kterého pak v SSSR vznikaly první atomové zbraně.
Křivda, která stále září
Dnes jsou doly pod Krušnými horami zavřené, ale Jáchymov si svou křivdu nese dál. Vyvezli jsme surovinu za miliardy dolarů, zničili zdraví tisícům vlastních lidí a zbyla nám jen radioaktivní hlušina a tiché pomníky v krajině.
Když dnes mluvíme o energetické nezávislosti, vzpomeňme si na Jáchymov. Měli jsme v rukou klíč k budoucnosti, ale nechali jsme si ho vzít výměnou za „věčné přátelství“, které nás stálo příliš mnoho životů.
Zdroje k článku:
Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) – Odborné studie a paměti vězňů z jáchymovských lágrů (zejména tábory Rovnost, Svornost a Bratrství).
Paměť národa (Post Bellum) – Archiv vzpomínek pamětníků a politických vězňů, kteří prošli těžbou uranu na Jáchymovsku.
Český rozhlas – Dokumentární cyklus Příběhy 20. století (svědectví o radioaktivním prachu a nelidských pracovních normách).
