Článek
Smrtící ticho v hlubinách
V březnu 1968 přestala ponorka K-129 během hlídky v severním Pacifiku náhle komunikovat. Sovětské námořnictvo zahájilo rozsáhlé pátrání a do oblasti vyslalo lodě i letadla. Po ponorce ale nebylo ani stopy.
Američané měli jednu výhodu. Podmořský sledovací systém zachytil akustické signály, které pravděpodobně souvisely s katastrofou ponorky. Analýza dat umožnila určit oblast, kde by se vrak mohl nacházet – stovky kilometrů severně od Havaje. A tehdy přišel odvážný nápad: pokusit se ponorku tajně vyzvednout.
Miliardář jako krytí
CIA potřebovala loď, která by dokázala pracovat v extrémní hloubce oceánu. Krycí příběh byl téměř neuvěřitelný – loď měla údajně těžit vzácné minerály z mořského dna. Do projektu byl zapojen slavný americký miliardář Howard Hughes, jehož jméno mělo dodat celé operaci věrohodnost.
Tak vznikla loď Glomar Explorer. Na první pohled připomínala hlubinnou těžební platformu. Ve skutečnosti ale ukrývala obří mechanické zařízení – jakési ocelové „kleště“, které měly sevřít vrak ponorky na dně oceánu. Celá operace dostala krycí název Project Azorian.
Moje úvaha: Kolik stojí tajemství?
Když si člověk uvědomí logistiku celé operace a fakt, že projekt stál v dnešních cenách několik miliard dolarů, musí ho napadnout jednoduchá otázka: stálo to vůbec za to? Miliardy dolarů za pokus vytáhnout vrak jedné ponorky ze dna oceánu v době, kdy na světě žily miliony lidí v chudobě a studená válka pohlcovala obrovské množství zdrojů.
Na druhou stranu – ve hře byly sovětské jaderné technologie a šifrovací zařízení. V logice studené války mohla jediná taková informace znamenat obrovskou strategickou výhodu.
Technologie, které předběhly svou dobu
Je fascinující se na to podívat dnešní optikou. Stalo se to před více než padesáti lety. V době, kdy počítače zabíraly celé místnosti, dokázali inženýři v naprostém utajení postavit stroj, který ovládal gigantické mechanické zařízení pět kilometrů pod hladinou.
My dnes obdivujeme moderní digitální svět, ale tohle byl triumf precizního inženýrství v extrémních podmínkách drtivého tlaku a naprostého utajení. Člověka až mrazí při pomyšlení, jak pokročilé nástroje měly mocnosti k dispozici už tehdy. Pokud tohle dokázali v roce 1974, co všechno asi v utajení vzniká dnes, zatímco my o tom nemáme ani tušení?
Moment, kdy se zastavilo srdce
V létě 1974 dorazila loď Glomar Explorer nad místo vraku. Mechanické zařízení bylo spuštěno na dno oceánu. Po dlouhých hodinách práce se podařilo ponorku skutečně zachytit a začalo její pomalé vyzvedávání.
Jenže během výstupu došlo k dramatické poruše. Část uchopovací konstrukce nevydržela extrémní zatížení, velká část trupu se utrhla a zřítila se zpět na dno. Američanům zůstala v zařízení pouze přední část ponorky.
Tečka, která mrazí
Ve vyzvednuté části byly nalezeny také ostatky šesti sovětských námořníků. Posádka lodi je pohřbila na moři s vojenskými poctami a obřad byl doprovázen sovětskou hymnou. Celý pohřeb byl natočen a záznam byl o mnoho let později předán Rusku jako gesto úcty.
Odkaz operace Azorian: Úspěch, nebo miliardový omyl?
Celý projekt zůstal dlouho přísně tajný. Až v roce 1975 začala o operaci psát americká média a veřejnost se dozvěděla o jednom z nejodvážnějších technických projektů historie. Dodnes ale zůstává otázka: Byla operace Azorian geniální technologická mise, nebo jen nejdražší pokus o získání informací v lidských dějinách?
Zdroje:
