Článek
Dnes jsem si zapnul zápas Hradce Králové s Baníkem Ostrava. Hradecký hráč si předkopl míč kolem obránce Baníku a ten ho úmyslně stáhl. Rozhodčí nejprve vytáhl žlutou kartu, po zásahu VAR však své rozhodnutí změnil a následovala červená.
Jsem fanoušek Baníku, přesto s červenou kartou problém nemám. Naopak.
Dokonce si myslím, že je dost dobře možné, že by brankář Baníku byl u míče dříve než útočník. Přesto takové zákroky považuji za něco, co by měl fotbal trestat tvrdě. Obránce byl překonán a soupeře úmyslně stáhl, aby mu zabránil pokračovat v akci. Není to souboj o míč. Je to vědomé porušení pravidel jako náhrada za to, že jsem fotbalově prohrál souboj.
Červenou tedy beru.
Jenže pak si vzpomenu na zápas Slavie se Slováckem.
V 18. minutě se hráč Slovácka Ndefe dostával po dlouhém míči do velmi nebezpečné situace. Slávista Jakub Kolísek ho zezadu stáhl. Rozhodčí vytáhl žlutou kartu. VAR zasáhnout tak, aby se trest změnil na červenou, nepovažoval za nutné.
A začalo vysvětlování.
Míč byl ve vzduchu. Útočník jej ještě neměl pod kontrolou. Další obránce ho možná mohl doběhnout. Není jisté, zda by skutečně vznikla jasná gólová příležitost. A objevila se pro mě naprosto fascinující formulace:
„Pravidlově si to rozhodčí obhájí.“
A právě tady mám s dnešním fotbalem problém.
Já nechci, aby si rozhodčí své rozhodnutí dokázal obhájit. Chci, aby se stejné nebo velmi podobné situace posuzovaly pokud možno stejně.
Fotbalová pravidla samozřejmě nikdy nebudou matematika. Situace nejsou totožné na centimetr, hráči běží jinou rychlostí, míč má jiný směr, jinak daleko je brankář a jinak jsou postaveni další obránci. Vždycky zůstane prostor pro posouzení rozhodčího.
Jenže právě proto vznikl VAR.
Měl odstranit alespoň ty největší rozdíly a očividné chyby. Místo toho mám někdy pocit, že jsme pouze získali dokonalejší zařízení pro vytváření ještě složitějších vysvětlení, proč je jednou něco červená a podruhé nikoliv.
A téměř všechno lze nakonec „pravidlově obhájit“.
To je podle mě velmi nebezpečná věta.
Nechci tvrdit, že rozhodčí dostávají pokyny, komu mají pomáhat. Pro takové tvrzení nemám důkaz. Ale jako divák dlouhodobě získávám pocit, že ve sporných situacích některé kluby zkrátka častěji „hrají z kopce“. Že když existují dvě možné interpretace situace, ta příznivější se nějak podezřele často přikloní k vlivnějšímu klubu.
A ještě horší než samotná rozhodnutí je někdy způsob, jakým se o nich následně mluví.
Fotbaloví experti dokážou najít pravidlovou konstrukci prakticky na všechno. Úmyslné přerušení nebezpečného útoku je „chytrý faul“. Hráč, který ví, že soupeře nestihne, ho raději stáhne a posloucháme, jak zkušeně situaci vyřešil.
Promiňte, ale co je na tom chytrého?
Prohrál jsem souboj, tak úmyslně poruším pravidla, protože se mi to vyplatí.
Ve sportu jsme dokázali udělat z podvodu taktiku a z nesportovního jednání inteligenci.
A potom se divíme dětem.
Dítě sleduje profesionální fotbalisty a slyší komentátora: „Tady to udělal zkušeně, musel ho faulovat.“
Nemusel.
Mohl soupeře nechat pokračovat, protože ho regulérně přehrál. Jenže profesionální fotbal ho naučil, že porušit pravidla je správné rozhodnutí, pokud je očekávaný trest menší než možná ztráta.
To už není výjimka z principu fair play. To se stalo samotnou součástí taktiky.
A pak přichází ještě horší lekce: pravidla možná ani neplatí pro všechny úplně stejně.
Jednou VAR zavolá rozhodčího k monitoru a žlutá karta se změní na červenou. Podruhé zůstane při velmi podobném zákroku žlutá a několik expertů následně vysvětlí, proč je to vlastně také správně.
Tak k čemu jsou potom pravidla?
Pokud lze dvě opačná rozhodnutí u podobných situací stejně přesvědčivě „pravidlově obhájit“, není chyba ve fanouškovi, který tomu přestává rozumět.
Je problém v systému.
Přitom já bych dokázal přijmout chybu rozhodčího. Rozhodčí je člověk. Něco špatně uvidí, stojí v nevhodném úhlu, musí se rozhodnout během sekundy. To ke sportu vždycky patřilo.
Mnohem hůř přijímám rozdílný metr v době, kdy máme několik kamer, zpomalené záběry a tým dalších rozhodčích sedících u videa.
A úplně nejhůř přijímám, když nám následně někdo vysvětlí, že obě rozdílná rozhodnutí jsou vlastně v pořádku.
Nejsou.
Buď chceme úmyslné stažení unikajícího soupeře tvrdě trestat, nebo nechceme. Klidně změňme pravidla. Klidně řekněme, že podobný „taktický faul“ bude vždy znamenat červenou kartu, i když nelze se stoprocentní jistotou dokázat, že by z akce padl gól. Já bych takovou změnu uvítal. Fotbal by se možná stal fotbalovějším.
Ale hlavně nastavme metr a používejme ho stejně.
Ne podle jména na dresu. Ne podle stadionu. Ne podle tabulky. A ne podle toho, jestli následně dokážeme dvacet minut ve studiu vytvořit argument, kterým rozhodnutí obhájíme.
Sport má mít jednu obrovskou výhodu proti běžnému životu: pravidla mají platit pro všechny stejně.
Právě proto má sport smysl. Právě proto jej ukazujeme dětem a mluvíme o fair play.
Pokud ale přijmeme jako normální, že úmyslný faul je „chytrost“, že podobné situace mohou být trestány různě a že hlavním kritériem správnosti je nakonec věta „rozhodčí si to pravidlově obhájí“, pak už nesleduji sport, který chci sledovat.
A proto možná fotbal prostě sledovat přestanu.
Ne proto, že Baník dostal červenou.
Právě tu bych rozhodčímu podepsal.
Ale proto, že chci mít důvod věřit, že stejnou kartu uvidí za stejnou věc také hráč Slavie, Sparty, Hradce, Slovácka nebo kteréhokoliv jiného klubu.
To přece není přehnaný požadavek.
To je úplný základ sportu.
