Článek
Dnes jsem si náhodou sedl k televizi a na Česká televize běžela pohádka Mahulena, zlatá panna. Nečekal jsem nic zásadního – klasická starší pohádka, kterou člověk nechá běžet spíš jako kulisu. O to víc mě zarazilo, kam až příběh dojde.
Na rovinu: nepovažuji ji za dobrou pohádku.
Těžká atmosféra místo pohádky
Celý příběh je od začátku zvláštně těžký. Chybí lehkost, humor, nadhled – tedy věci, které dělají pohádku pohádkou. Místo toho působí depresivně, jako by se vše odehrávalo v neustálém stínu nějakého neštěstí.
„Oběť“, která obětí není
Zlom přichází v závěru. Hlavní hrdina má vykonat oběť. Jenže to, co udělá, nepůsobí jako oběť, ale jako útěk.
- neřeší situaci,
- nečelí důsledkům,
- volí krajní řešení.
Nebezpečný vzorec: extrém → odměna
Nejvíc problematické je, že tento krok vede k dobrému konci. Příběh tím vytváří jednoduchou rovnici:
čím krajnější čin, tím větší odměna
Připuštění oběti druhého
Ještě zásadnější problém je, že hrdina nepřipustí jen vlastní oběť, ale i oběť milované osoby – a to bez jistoty, že to vůbec pomůže.
Tady se láme logika příběhu úplně. Pokud by věc nevyšla, nesl by odpovědnost za smrt více lidí. A i kdyby vyšla, výsledek není vysvobození:
člověk, kvůli kterému se oběť děje, by žil s vědomím, že je příčinou smrti druhých.
To není záchrana. To je psychický trest.
A právě tohle uvědomění v pohádce úplně chybí.
Až příliš snadné vítězství
Postavy dělají zásadní rozhodnutí až příliš snadno:
- rychlé zvraty,
- minimum vnitřního boje,
- žádné skutečné hledání řešení.
Shrnutí bez příkras
Mahulena, zlatá panna podle mě selhává v tom nejdůležitějším:
- není radostná ani hravá,
- pracuje s těžkými motivy bez jasného rámce,
- a nabízí řešení, které může být interpretováno jako útěk místo odvahy.
Jako dospělý divák to člověk dokáže odfiltrovat. U dětí bych byl opatrný.
