Článek
Když jsem si zakládal Facebook, myslel jsem si, že tam budu sledovat spolužáky, občas si napíšu s rodinou a maximálně někomu popřeju k narozeninám. Netušil jsem, že se stanu součástí nejtoxičtějšího ekosystému od dob veřejných záchodků na nádraží.
Protože Facebook seniora není sociální síť. Je to digitální hospoda bez zavírací doby, kde jsou všichni permanentně opilí vztekem.
Stačí jeden článek. O čemkoliv. O počasí. O cenách. O tom, že někde opravují silnici. A pod tím se okamžitě rozjede peklo. Ne diskuse. Ne názorová výměna. Regulérní verbální bitka, kde každý ví všechno, všichni mají pravdu a nikdo nikdy nepřizná, že by mohl být trochu mimo.
Dědek na Facebooku je zvláštní tvor. Celý život říkal, že „politika ho nezajímá“. A teď tráví osm hodin denně tím, že sdílí obrázky s českou vlajkou, orlem, Ježíšem a textem psaným verzálkami: PROBUĎTE SE LIDI!!!!
Nikdo přesně neví, z čeho se má probudit. Ale všichni jsou si jistí, že něco strašného se děje. A že za to můžou mladí. Nebo cizinci. Nebo vláda. Nebo Bill Gates. Ideálně všichni dohromady.
Nejhorší je, že Facebook dává starým lidem pocit moci. Najednou mají publikum. Najednou mohou psát. Komentovat. Soudit. Nadávat. A hlavně: být slyšet. I když celý den s nikým nemluvili, večer můžou někomu napsat, že je „ovce, blbec a zaplacený agent“.
A cítí se důležití.
Dřív si dědek zanadával v hospodě. U piva. Na pět lidí. Dneska zanadává na Facebooku. A vidí to tři sta lidí. A když má štěstí, ještě mu to někdo lajkuje. To je pro ego silnější než viagra.
Největší ironie je, že senioři se bojí internetu. Bojí se hackerů. Bojí se podvodů. Bojí se, že je někdo sleduje. Ale bez problémů napíšou veřejně:
– celé jméno
– adresu
– datum narození
– rodné město
– a k tomu názor, že by se měli „všechny postřílet“
Facebook seniora je plný absolutních pravd. Nikdo nic neověřuje. Stačí, že to někdo napsal. Ideálně někdo, kdo má profilovou fotku s kytkou, pejskem nebo českou vlajkou. To je záruka pravdy.
Články se nečtou. Sdílí se jen titulky. Čím víc to zní jako katastrofa, tím líp. „TOTO VÁM TA MÉDIA TAJÍ!“ je silnější argument než jakýkoliv fakt.
A když se někdo pokusí oponovat? Nastává klasický scénář:
„Já mám svůj názor!“
„Ty jsi mladý, ty tomu nerozumíš!“
„Za nás to takhle nebylo!“
„Určitě bereš peníze od Sorose!“
Diskuse pod článkem o covidu? To je proti dědkovskému Facebooku mateřská školka. Tam se aspoň občas někdo snaží argumentovat. Tady se rovnou útočí. Bez rozmyslu. Bez brzd. Bez interpunkce.
Velká písmena jsou povinná. Vykřičníky minimálně tři. Emoce maximální. Logika nulová.
A přitom je to vlastně smutné. Protože pod tím vším vztekem je obyčejná samota. Lidi, co nemají s kým mluvit, si našli místo, kde mohou křičet. Lidi, co ztratili kontrolu nad světem, si aspoň kontrolují komentáře cizích lidí.
Facebook je pro důchodce moderní forma terapie. Levná. Dostupná. A totálně toxická.
Místo psychologa mají algoritmus. Místo rozhovoru mají hádku. Místo přátel mají neznámé lidi, kterým mohou nadávat.
A tak sedí doma, koukají na obrazovku, píšou jedovaté komentáře a říkají si, jak je ten svět strašný. Přitom nejvíc jedu produkují oni sami.
Dědek na Facebooku není nebezpečný proto, že by měl pravdu.
Je nebezpečný proto, že má konečně hlas.
A vůbec netuší, co s ním dělat.
