Článek
Člověk udělá v životě spoustu chyb. Ožení se moc brzo. Koupí si levnou vrtačku. Věří politikům. Ale největší chyba je myslet si, že na úřadě něco vyřídíte rychle.
To si myslí jen mladí a lidé po lobotomii.
Já tam jel jen kvůli jedné maličkosti. Potřeboval jsem potvrzení. Jedno razítko. Tři minuty práce. Tak mi to alespoň řekla paní na telefonu hlasem člověka, který dobře ví, že lže.
Přijel jsem v osm ráno.
Chyba číslo jedna.
Před budovou už stála fronta jak za banány v osmdesátém sedmém. Lidi nervózní, zmuchlaný papíry v rukou, výraz obětí přírodní katastrofy.
Uvnitř automat na pořadová čísla.
Nenávidím ty automaty.
Člověk zmáčkne tlačítko a stroj mu bez emocí vytiskne papírek, na kterém není číslo. Je tam diagnóza.
Já dostal B127.
Na tabuli svítilo B034.
A v tu chvíli jsem pochopil, že už dneska nikam nepůjdu.
Sedl jsem si mezi ostatní trosky společnosti. Vedle mě chlap, co vypadal, že tam čeká od covidu. Naproti paní s deskami tlustými jak rodinná bible. A vzadu dítě, které nepřetržitě jedlo rohlík a řvalo tónem požární sirény.
Každých deset minut zaznělo:
„Přepážka čtyři, číslo A052.“
Nikdo se nehýbal. Jen jsme pomalu stárli.
Po hodině jsem si šel zkontrolovat dokumenty. Samozřejmě mi chyběla kopie.
Na úřadě je fascinující jedna věc — nikdy vám nechybí všechno. Jen přesně ta jedna věc, kvůli které vás pošlou pryč.
Kopírka byla o patro níž.
Rozbitá.
Vedle cedule:
„Omlouváme se za komplikace.“
Tohle je nejoblíbenější věta státních institucí. Oni vám nejdřív zničí duši a pak se omluví Arialem velikosti dvanáct.
Nakonec mi jedna hodná paní poradila trafiku přes ulici. Kopie za pět korun.
Pět korun za list! V devadesátkách by za to člověk koupil půl republiky a tři rohlíky.
Vrátím se zpátky.
Moje číslo pryč.
Propadlo.
Protože prý:
„Systém vás přeskočil.“
Jaký systém? To není systém. To je pomsta.
Dostal jsem nové číslo.
B184.
V tu chvíli jsem přestal být občanem. Stal jsem se vězněm.
Po dalších čtyřiceti minutách jsem konečně přišel na řadu. Za přepážkou seděla paní s výrazem unaveného kata.
Podal jsem jí papíry.
Ona je vzala dvěma prsty, jako kdybych jí nesl radioaktivní odpad.
Pak přišla otázka:
„A máte vyplněný formulář 6B?“
Říkám:
„Mám formulář 6A.“
Ona:
„To je jiný formulář.“
Samozřejmě že je.
Kdyby existoval formulář do pekla, úřad ho bude mít ve třech kopiích.
Poslala mě ke stolku stranou. Tam ležela propiska přivázaná provázkem, která psala asi tak ochotně jako umírající chobotnice.
Formulář měl osm kolonek, ale otázky jak psychologický test pro astronauty.
„Důvod žádosti.“
Protože jste mě donutili, paní.
„Předpokládaný účel využití.“
Přežít.
Nejlepší byla kolonka:
„Vyplňte hůlkovým písmem.“
Mně je sedmdesát. Já už píšu jen bolestí.
Nakonec jsem formulář donesl zpátky. Paní se na něj podívala a řekla:
„Tady chybí datum.“
To už jsem slyšel hučet v uších.
Dopsal jsem datum.
Ona orazítkovala první papír. Pak druhý. Pak třetí.
To razítko znělo jak údery kladiva na rakev mojí důstojnosti.
A pak přišla finální rána.
„Tohle ale vyřizuje druhé patro.“
Normálně jsem se přestal na chvíli hýbat.
Jen jsem tam stál a zíral do prázdna jak člověk, kterému právě oznámili, že jeho život byl administrativní omyl.
Druhé patro.
Tam další pořadový lístek.
Další čekání.
Další člověk, co po mně chtěl potvrdit potvrzení, že mám potvrzení.
Když jsem po čtyřech hodinách vyšel ven, slunce mě oslepilo jako vězně po samotce.
Sedl jsem si do auta, nastartoval a deset minut jen mlčky koukal před sebe.
Domů jsem přijel vyčerpaný, zpocený a psychicky zlomený.
Manželka se ptá:
„Tak co, vyřídils to?“
Říkám:
„Nevím. Ale myslím, že už nejsem stejný člověk.“
A nejhorší je, že za měsíc tam musím znovu.
Prý kvůli podpisu.
