Článek
Když mi řekli, že v domově důchodců máme wifi zdarma, smál jsem se. Zdarma? To zní podezřele už samo o sobě. Zdarma je totiž jen sýr v pasti na myši a rady od lidí, kteří tomu vůbec nerozumí. Ale řekl jsem si, že se nenechám zahanbit. Vždyť mám chytrý telefon, tablet, dokonce i notebook, co mi koupil syn s tím, že „tati, to je jednoduchý, to zvládneš“.
Zvládnu. Jasně. Zvládám přece celý život všechno. Postavil jsem dům, vychoval děti, přežil socialismus, kuponovou privatizaci i tři různé vlády. Tak mě přece nemůže porazit nějaká wifi.
První den.
Sedím na posteli, v ruce telefon, na displeji nápis: „Dostupné sítě.“ Vidím tam asi šest názvů. Něco jako „Domov_5G“, „Domov_host“, „Printer_403“ a „TP-Link_7A9B“. Už tady jsem měl tušit, že jsem v háji. Za mých časů se věci jmenovaly normálně. Pes byl pes, soused byl soused a když něco nefungovalo, tak se to dalo aspoň nakopnout.
Kliknu na „Domov_5G“. Chce to heslo. Nikde žádné heslo není. Jdu za sestrou. Ta mi řekne: „To máte na nástěnce.“
Na nástěnce je papír s dvaceti řádky, čtyřmi vykřičníky a heslem dlouhým jak telefonní seznam. Velká písmena, malá písmena, čísla, tečky, pomlčky, něco, co vypadá jako hieroglyf.
Napíšu to třikrát. Třikrát špatně.
Druhý den.
Rozhodnu se, že to vezmu systematicky. Vypnu telefon. Zapnu telefon. Vypnu wifi. Zapnu wifi. Vypnu sebe. Zapnu kafe. Zkouším znovu. Nic. Telefon tvrdí: „Připojeno, bez přístupu k internetu.“ To je jako kdyby mi řekli: „Máte auto, ale bez silnice.“
Volám synovi. Ten mi říká: „Tati, to je jednoduchý, pošli mi screenshot.“
Já nevím, co je screenshot. Myslím si, že je to nějaký typ rány. On mi vysvětluje, že mám zmáčknout dvě tlačítka najednou. Zmáčknu. Telefon se zamkne. Zmáčknu znovu. Vypne se zvuk. Zmáčknu potřetí. Omylem volám bývalé manželce.
Třetí den.
Už nejsem naštvaný. Už jsem rezignovaný. Sedím a koukám na blikající ikonku wifi, která se tváří, že funguje, ale ve skutečnosti nefunguje. Je to přesně jako já po obědě.
Vedle mě sedí paní z vedlejšího pokoje a kouká na seriál. Ptám se jí, jak to dělá. Řekne: „Já nevím, ono to nějak jede.“
To je nejhorší odpověď na světě. „Nějak to jede.“ Přesně takhle funguje celý moderní svět. Nikdo neví jak, ale všichni předstírají, že je to normální.
Nakonec přijde technik. Mladý kluk, tak dvacet pět. Podívá se na můj telefon, klikne dvakrát, něco smaže, něco zapne a řekne: „Už by to mělo jít.“
Ptám se ho, co bylo špatně. Odpoví: „Měl jste zapnutý režim letadlo.“
Režim letadlo. Já sedím tři dny na posteli, v budově, co má tři patra a žádné letadlo v okruhu padesáti kilometrů, a telefon si myslí, že letím do Paříže.
V tu chvíli jsem pochopil, že největší problém internetu není technologie. Největší problém je, že už není postavený pro lidi, ale pro lidi, kteří už to dávno vzdali a jen klikají, dokud se něco nestane.
My senioři jsme zvyklí, že věci mají logiku. Když nejde televize, je vytažený kabel. Když nejde auto, je prázdná baterka. Když nejde člověk, je unavený. Ale internet? Ten nejde, protože jste v režimu letadlo, i když nikam neletíte. Nebo protože jste se nepřihlásili. Nebo protože jste se přihlásili moc. Nebo protože jste špatně souhlasili s něčím, co jste nečetli.
A tak jsem tři dny bojoval s wifi. Neviditelným nepřítelem, který nemá vypínač, nemá tvář a nikdy se neomlouvá. A prohrál jsem. Ne proto, že bych byl hloupý. Ale proto, že svět se změnil tak rychle, že už ani nevíme, co vlastně ovládáme a co jen předstíráme, že ovládáme.
Dřív měl člověk pocit, že když něco zmáčkne, tak se něco stane. Dnes člověk mačká, mačká, mačká… a pak přijde kluk v teniskách, zmáčkne něco jiného a řekne: „Hotovo.“
A vy sedíte, koukáte na fungující internet a místo radosti cítíte jen tichou, hlubokou porážku. Protože jste právě zjistili, že nejste offline kvůli technice. Ale kvůli věku. A na ten už žádná wifi neexistuje.
