Článek
Když se řekne „romantika“, většina lidí si představí svíčky, víno, hudbu a dvě mladá těla, co ještě věří na budoucnost. Když se řekne „romantika v domově důchodců“, představíte si maximálně dvě židle u okna a sdílený pohled na holuba na parapetu.
Jenže realita je mnohem divočejší. Tady se totiž nehraje na city, tady se hraje o léky.
První signál, že mezi dvěma seniory něco je, nepoznáte podle toho, že se drží za ruce. Poznáte to podle toho, že si navzájem kontrolují dávkování.
„Vzals si už prášek na tlak?“
„A tys vzala ten modrej, nebo ten růžovej?“
„Ten růžovej ti ale dělá závratě, neber ho, vem si radši můj.“
A v tu chvíli je jasné, že jsou ve vztahu.
Dědkovská romantika je praktická. Žádné iluze, žádné básně, žádné velké sliby. Láska se tady měří v miligramech, kapkách a počtu pilulek v krabičce. Když vám někdo nabídne svoje léky, je to větší projev důvěry než zásnubní prsten.
Problém nastává ve chvíli, kdy se vztah začne rozpadat.
Protože mladí se hádají o zprávy, fotky a nevěru. Staří se hádají o to, kdo komu sebral prášky.
Jedna paní si stěžovala, že jí zmizely léky na spaní. Okamžitě podezření padlo na jejího „přítele“. Pán se hájil, že si je jen půjčil, protože „ona jich má víc“. Ona tvrdila, že to není půjčka, ale krádež. On tvrdil, že je to láska. Personál tvrdil, že je to průšvih.
A teď si vyberte.
Romantika ve stáří má totiž jednu zvláštní vlastnost: všichni mají něco, co potřebují ti druzí. Někdo má prášky na tlak, někdo na nervy, někdo na bolest, někdo na spaní. A někdo má úplně všechno a neví o tom.
Takže vznikají vztahy ne z vášně, ale z farmaceutické logiky.
Ty máš co já nemám. Já mám co ty nemáš. Pojďme si to „sdílet“.
Jenže pak přijde rozchod.
A rozchod v domově důchodců není tiché „už to nefunguje“. Rozchod je audit. Kontrola šuplíků. Kontrola krabiček. Počítání pilulek. Vyslýchání spolubydlících. A věta, která zní jako z krimi seriálu:
„Někdo mi tady bere prášky.“
Najednou už nejde o city. Jde o přežití. Protože zmizelý prášek není symbol, ale reálný problém. Tady se nebrečí do polštáře, tady se volá sestra.
Největší ironie je, že všichni se tváří strašně nevinně.
„Já bych si nikdy nic nevzal.“
„Já jenom jeden, protože mě bolela hlava.“
„On mi to dovolil.“
„Ona mi to nabídla.“
„To už si nepamatuju.“
Paměť selhává, ale léky mizí spolehlivě.
A tak v domově vznikají milostné trojúhelníky, čtverce a občas i celé farmaceutické kartely. Jeden má recepty, druhý má zásoby, třetí má známosti u doktora. Láska se tu nebuduje na důvěře, ale na přístupu k medikaci.
Romantické gesto?
„Nech si můj ibalgin.“
Intimní chvíle?
„Podej mi prášky, ale potichu, ať to nevidí sestra.“
Rozchod?
„Vrať mi, co jsi mi sebral, zloději.“
A pak přijde ta největší tragikomedie. Oba už ani nevědí, kdo komu co vzal. Jen vědí, že někdo něco bere. A že to určitě není jejich vina.
Dědkovská romantika tak nekončí polibkem ani slzami. Končí u lékárničky. U otevřeného šuplíku. U prázdného blistru. A u pocitu, že vás někdo zradil. Ne citově. Ale chemicky.
Ve stáří už totiž nejde o zlomené srdce. Jde o zlomený tlak. A když vám někdo sebere prášky, je to horší než nevěra. Protože bez nich se nedá žít. Zatímco bez lásky se to nějak přežije.
A to je možná nejskandálnější pravda o romantice v domově důchodců:
láska tu pořád existuje. Jen už není o citech. Je o tom, kdo má co v krabičce. A kdo vám to potichu vezme, když se zrovna nedíváte.
