Článek
Sedím na lavičce před domem.
To je moje pravidelná pozice. Každý důchodce má nějaké místo, odkud pozoruje svět. Někdo má balkon, někdo okno a někdo lavičku.
Já mám lavičku.
Z té lavičky vidíte všechno.
Lidi, psy, děti, sousedy a občas i něco, co by člověk radši neviděl.
Ten den přišla parta dětí.
Tři kluci, jeden míč a energie, která by dokázala rozsvítit menší město.
Začali hrát fotbal.
Normální dětský fotbal.
Tedy něco mezi sportem, hlasitým řevem a experimentem s gravitací.
Míč létal všude.
Jednou do keře.
Jednou do plotu.
Jednou skoro do mě.
To už mě trochu zaujalo.
„Kluci,“ říkám klidně, „trochu opatrně.“
Jeden z nich se zastaví.
Tak devět let. Možná deset. V tom věku už děti mají výraz, že svět by měl fungovat podle nich.
Podívá se na mě.
Pak řekne větu, kterou jsem v životě ještě neslyšel.
„Vy jste toxický.“
Chvíli přemýšlím, jestli jsem správně slyšel.
„Prosím?“
„Jste toxický muž,“ zopakuje kluk.
Vedle něj stojí další dva a vypadají, že čekají, jestli náhodou nezačnu svítit ve tmě.
„Aha,“ říkám.
„A proč?“
Kluk si dá ruce v bok.
„Protože nás kritizujete.“
Podívám se na míč, který právě leží u mé boty.
Podívám se na plot, který má nový škrábanec.
Podívám se na kluka.
„Já jsem jen řekl, ať jste opatrní.“
Kluk zavrtí hlavou.
„To je negativní energie.“
V tu chvíli mám pocit, že jsem se ocitl na semináři osobního rozvoje.
„Negativní energie,“ opakuju.
„Ano,“ říká kluk.
„My máme právo na svobodné vyjádření.“
To je zajímavé.
V devíti letech jsem měl právo hlavně přijít domů včas.
A pokud jsem to nestihl, měl jsem právo přemýšlet o svých životních rozhodnutích.
„A co když míčem rozbijete okno?“ ptám se.
Kluk se zamyslí.
„To by byla nehoda.“
„A kdo by to zaplatil?“
Kluk pokrčí rameny.
„Nevím.“
Já přikývnu.
„Já taky nevím.“
Chvíli stojíme v tichu.
Pak kluk řekne další větu.
„Vy byste měl pracovat na své komunikaci.“
Teď už mám jistotu.
Ten kluk někde slyšel hodně dospělých rozhovorů.
„Možná,“ říkám.
„Ale ty bys mohl pracovat na jedné věci.“
Kluk zvedne obočí.
„Na čem?“
„Na vychování.“
Vedle něj jeden z kamarádů potlačuje smích.
Kluk se zamračí.
„To je útok.“
„Ne,“ říkám.
„To je informace.“
V tu chvíli přijde jeho matka.
„Co se děje?“ ptá se.
Kluk se otočí.
„On je toxický.“
Matka se podívá na mě.
Já se podívám na ni.
„Já jsem jen řekl, ať jsou opatrní s míčem.“
Matka přikývne.
Pak se obrátí na kluka.
„Říkal jsi pánovi toxický?“
„Ano.“
Matka se zamyslí.
„To se neříká.“
Kluk je překvapený.
„Ale na internetu říkali…“
Matka ho přeruší.
„Internet nezná pana Nováka z vedlejšího domu.“
To je první rozumná věta za posledních deset minut.
Kluk chvíli mlčí.
Pak řekne potichu:
„Promiňte.“
Já přikývnu.
„V pořádku.“
Pak dodám:
„A teď zkusme jednoduchou dohodu.“
„Jakou?“ ptá se.
„Vy budete kopat míč trochu dál od oken.“
„A vy?“ ptá se kluk.
„Já budu méně toxický.“
Kluk se zasměje.
Míč se vrátí do hry.
Tentokrát trochu dál od lavičky.
Já sedím dál.
Dívám se na svět a přemýšlím.
Když jsem byl malý, dospělý nám říkali, co máme dělat.
Dneska děti vysvětlují dospělým, co jsou zač.
Svět se opravdu změnil.
Ale jednu věc jsem si ten den uvědomil.
Možná jsem toxický.
Možná jsem starý.
Možná jsem obojí.
Ale aspoň vím jednu věc jistě.
Když někdo kopne míčem do okna, není to negativní energie.
Je to průšvih.
