Článek
Pamatuju si dobu, kdy když člověk nevěděl, co chce, tak prostě mlčel a šel na pivo. Dneska když mladý neví, co chce, tak si o tom udělá podcast, tři storíčka na Instagram a terapeutickou konzultaci přes Zoom. A stejně na konci dne zjistí, že vlastně pořád neví nic, jen je z toho víc unavený.
Dnešní mladí mají všechno. A tím myslím opravdu všechno. Jídlo jim doveze aplikace, partnera jim najde aplikace, práci jim najde aplikace a když jsou smutní, tak jim aplikace připomene, že mají dýchat. My jsme měli maximálně tak budík a ten nám připomínal jen to, že máme vstávat do fabriky, i když jsme byli smutní, veselí nebo mrtví.
Když jsem byl mladý já, tak existovaly v zásadě tři životní cesty. Buď jsi byl dělník, úředník nebo průšvihář. Dneska je těch cest asi tak tři sta tisíc. Influencer, freelancer, digitální nomád, kouč, content creator, mindset specialista, life hacker a já nevím co ještě. Dřív když někdo řekl, že je kouč, tak to byl trenér fotbalu. Dneska tě koučuje kluk, co ještě nikdy neviděl skutečný problém, ale má certifikát z online kurzu za 49 dolarů.
A tak se dívám na mladé a vidím lidi, kteří mají svobodu, o jaké se nám ani nesnilo. Můžou pracovat odkudkoliv, studovat cokoliv, být kýmkoliv. A přesto se tváří, jako by jim někdo ukradl smysl života a zapomněl ho vrátit. Všichni hledají sami sebe, ale nikdo neví, koho vlastně hledá. Připomíná mi to, jako kdyby se vydali na výlet, ale zapomněli se podívat na mapu a teď bloudí po parkovišti u obchodního centra.
Nejvíc mě baví, jak strašně řeší, jestli jsou šťastní. My jsme tohle slovo skoro nepoužívali. My jsme řešili, jestli máme práci, zdraví a pivo v lednici. Když bylo všechno, tak jsme byli spokojení. Dneska musí být všechno smysluplné, naplňující, autentické a ideálně ještě udržitelné. I rohlík už není jen rohlík, ale zážitek s příběhem farmáře.
Mladí dneska nechtějí jen práci, oni chtějí poslání. Nechtějí partnera, chtějí spřízněnou duši. Nechtějí bydlet, chtějí prostor pro seberealizaci. A pak se diví, že jsou zklamaní, když zjistí, že práce je furt práce, partner je furt člověk a byt je furt místo, kde se musí uklízet.
Neříkám, že jsou líní. To vůbec ne. Oni jsou strašně aktivní, jen často úplně jiným směrem. Umí napsat pětistránkový text o tom, proč jsou vyhořelí, ale neumí zatlouct hřebík. Mají perfektní přehled o duševním zdraví, ale rozhodit je dokáže, když jim někdo zavolá místo toho, aby napsal zprávu.
A tak mám pocit, že dnešní mladí vlastně netrpí nedostatkem možností, ale přebytkem. Je to jako když přijdeš do restaurace s padesátistránkovým menu. Nakonec si stejně objednáš smažák, ale máš výčitky, že jsi neochutnal thajskou fusion s lanýžovým olejem.
My jsme si nestěžovali, že nevíme, co chceme. My jsme prostě brali to, co bylo, a snažili se s tím nějak přežít. Dnešní mladí mají luxus přemýšlet o tom, jestli to, co dělají, je dostatečně jejich. A možná právě proto jsou tak často ztracení. Když máš moc možností, tak tě paralyzuje samotný výběr. A když máš všechno, tak už vlastně nemáš po čem toužit.
Možná jim chybí obyčejná nuda. Ta poctivá, stará, analogová nuda, kdy se člověk dívá z okna a přemýšlí, co bude dělat se životem, místo aby scrolloval cizí životy. Protože dokud se díváš na ostatní, tak vlastně nemáš čas zjistit, co chceš ty sám.
A tak sedím, popíjím kafe a říkám si, že dnešní mladí jsou v mnoha ohledech chytřejší, citlivější a otevřenější než jsme byli my. Ale zároveň bych jim občas nejradši sebral Wi-Fi, poslal je na brigádu do skladu a nechal je tam týden přemýšlet, jestli opravdu potřebují hledat smysl života, nebo jim stačí zjistit, kým vlastně jsou, když se vypne internet.
