Článek
Čekárna je zvláštní místo. Taková předsíň mezi bolestí a nadějí. Plastové židle, staré časopisy a vzduch, který pamatuje ještě minulou epidemii. Sedím tam, dívám se na dveře s nápisem „Ordinace“ a přemýšlím, kdy se z lékařství stal sprint.
Přišel jsem včas. Dokonce o deset minut dřív. To je můj starý zvyk – přijít s předstihem, protože svět běží podle hodin. Jenže tady hodiny neplatí. Tady platí jiný čas. Čas posunutý, roztažený, rozžvýkaný.
„Pane Novák?“ ozve se sestra. Zvedne se jiný Novák. Čekárna je plná Nováků. Plná lidí, co si drží kolena, záda, výsledky z laboratoře a poslední zbytky trpělivosti.
Hodina. Dvě. Tři. Nikdo nic nevysvětluje. Dveře se otevřou, někdo vyjde, další vstoupí. A my ostatní jsme kulisa. Statistiky s kabátem.
Když jsem byl mladý, doktor byl autorita, ale měl čas. Podíval se do očí. Poslechl. Zeptal se. Dneska? Dneska jsem položka v diáři. Pět minut na pacienta. Pět minut na lidské tělo, které žilo šedesát, sedmdesát let.
Konečně přijdu na řadu. Vejdu. Lékař sedí u počítače. Nezvedne hlavu. „Co vás trápí?“ ptá se, zatímco kliká. Mluvím. O bolesti zad, o tom, že mě to budí v noci. On píše. Přikyvuje. Monitor je důležitější než můj obličej.
„To bude od páteře,“ řekne po třech minutách. No to mě nenapadlo. Myslel jsem, že mě bolí od levého ucha.
Dostanu žádanku, doporučení, léky. Všechno rychle, efektivně, bez zbytečných emocí. Jako když si objednáte servis auta. Jenže já nejsem auto. Já jsem člověk, který celý život makal, aby tenhle systém fungoval.
Nezlobím se na doktory jako lidi. Vidím, že jsou unavení. Že mají kruhy pod očima a kalendář plný jak vlak v pátek odpoledne. Ale něco se ztratilo. Ten prostor mezi větami. Ten moment, kdy se cítíte vyslyšeni.
Čekárna mezitím bobtná. Lidi si šeptají své diagnózy. Vyměňují si zkušenosti s čekáním. „Minule jsem tu byl čtyři hodiny.“ To je dneska skoro vyznamenání.
Jednou jsem slyšel, jak sestra říká do telefonu: „Pan doktor má plno do konce měsíce.“ Plno. Jako by šlo o restauraci. Jenže tady nejde o rezervaci stolu. Tady jde o zdraví.
A nejhorší je ten pocit, že obtěžujete. Že jste další problém, další komplikace v harmonogramu. Když se zeptáte na něco navíc, pohled říká: nemáme čas.
Nemáte čas? Já jsem vám dal čtyřicet let práce, daní, odvodů. A teď nemáte čas se na mě podívat déle než na obrazovku?
Možná je to systém. Možná je to podfinancované, přetížené, zahlcené. Ale pro mě je to osobní. Protože když sedím v čekárně a cítím bolest, nepotřebuju slyšet o statistikách. Potřebuju cítit, že nejsem jen číslo.
Jednou jsem se odvážil říct: „Pane doktore, mohl byste mi to vysvětlit trochu víc?“ Podíval se na mě, tentokrát přímo. A já viděl únavu. Nezájem ne. Únavu. To je možná největší tragédie.
Systém semlel i ty, kteří měli pomáhat.
Odcházím s receptem v ruce. Čekárna je pořád plná. Další lidé sedí, čekají, doufají. Naděje je tam někde mezi číslem na dveřích a seznamem pacientů.
Doktoři bez času. Pacienti bez jistoty. Všichni ve stejném kolotoči, kde se točí víc papírů než lidských slov.
A já si říkám: kdy se z péče stal výkon? Kdy se z rozhovoru stal formulář? Kdy jsme přijali, že na zdraví je vyhrazeno pět minut a zbytek si máme vyřešit sami?
Možná jsem starý bručoun. Možná čekám příliš. Ale jestli je normální odejít od lékaře s pocitem, že jste někoho zdrželi, pak je něco špatně.
Čekárna plná lidí. Doktoři bez času. A naděje? Ta sedí na plastové židli a tiše čeká, až na ni taky dojde řada.
