Článek
Dřív jsem řešil, co si koupím, dnes řeším, co si nedám. A to je, prosím pěkně, zásadní životní posun. To není jen změna finanční situace, to je změna filozofie. Dřív jsem byl spotřebitel, dnes jsem eliminátor. Dřív jsem vybíral, dnes škrtám. Dřív jsem si tvořil seznam přání, dnes si tvořím seznam zákazů.
Pamatuju si dobu, kdy jsem šel do obchodu a koupil jsem to, na co jsem měl chuť. Když jsem měl chuť na steak, koupil jsem steak. Když jsem měl chuť na víno, koupil jsem víno. Dneska jdu do obchodu a mám chuť na všechno, ale koupím si rohlík a v duchu se omlouvám sýru, že to tentokrát nevyšlo.
Můj nákupní proces dnes vypadá takhle: vejdu do obchodu, projdu první regál, zasměju se, projdu druhý, zasměju se víc, u třetího už se nesměju, jen si říkám „tohle jsme to dopracovali“. A pak začnu dělat to hlavní – mentální cenzuru.
Tohle ne.
Tohle taky ne.
Tohle možná… ne.
Tohle určitě ne, ale je to hezké.
Dřív jsem si říkal: „To si vezmu, protože si to zasloužím.“
Dneska si říkám: „To si nevezmu, protože to přežiju i bez toho.“
To je úplně jiná psychická rovina. To už není radost z nákupu, to je strategie přežití. To není „dopřeju si“, to je „omezím se“.
Největší paradox je, že dnes mám na nákupy víc času než kdykoliv dřív. Nikam nespěchám, nikdo mě netlačí, můžu v obchodě stát klidně hodinu. Ale nemám na ně peníze. Dřív jsem měl peníze a žádný čas. Teď mám čas a žádné peníze. Tomu říkám dokonalá životní rovnováha.
Dřív jsem řešil značky. Dneska řeším ceny za kilo. Dřív jsem řešil kvalitu. Dneska řeším trvanlivost. Dřív jsem řešil chuť. Dneska řeším, jestli to vůbec musím jíst.
Můj současný jídelníček je založený na třech pilířích: akce, slevy a „to už jsem jedl minulý týden, tak to přežiju znova“. Rozmanitost už není cíl, rozmanitost je luxus.
Pamatuju si, jak jsem kdysi řešil, jestli si koupím nové boty nebo nové kalhoty. Dneska řeším, jestli si koupím nové boty, nebo si ty staré přestanu všímat. To je taky forma řešení.
Dřív jsem si vybíral podle chuti. Dneska vybírám podle ceny. A někdy ani to ne, někdy vybírám podle pocitu viny. Protože když si koupím něco dražšího, mám pak celý týden výčitky, že jsem si dovolil žít.
To je mimochodem krásný stav: když se cítíš provinile za to, že sis koupil jogurt, který nebyl v akci. To už není chudoba, to je psychologický minimalismus.
Nejhorší je, že už se mi to dostalo pod kůži. Už automaticky přemýšlím ve stylu „to nepotřebuješ“. Ne „to nemůžeš“, ale „to nepotřebuješ“. Mozek si našel elegantní obranný mechanismus. Přeprogramoval se z touhy na rezignaci.
Vidím v televizi reklamy. Lidi tam jedí, pijí, cestují, smějí se. Já se na to dívám a říkám si: „To je hezké. Pro někoho.“ Pro mě je to spíš dokumentární film o jiné sociální vrstvě.
Dřív jsem řešil, co si koupím k narozeninám. Dneska řeším, co si nedám celý měsíc, abych si mohl koupit něco, co se tváří jako dárek, ale ve skutečnosti je to jen mírně lepší verze základní potřeby.
Moje radosti se dneska počítají v malých jednotkách. Ne v autech, dovolených nebo elektronice. Ale v tom, že si můžu koupit lepší kávu. Nebo že si jednou za čas můžu dovolit jít si sednout někam ven a dát si něco, co nepřipravil můj vlastní sporák v režimu „šetříme plyn“.
Dřív jsem řešil, co chci.
Dneska řeším, co zvládnu oželet.
To je obrovský mentální posun. Člověk si celý život buduje sny, plány, cíle. A ve stáří buduje hlavně seznam věcí, bez kterých se dá žít. A postupně zjišťuje, že ten seznam je překvapivě dlouhý.
Nejde ani tak o to, že bych byl úplně chudý. Jde o to, že jsem přesně v té zóně, kde si nemůžu dovolit žít normálně, ale ještě nemám nárok si stěžovat oficiálně. Taková ekonomická šedá zóna. Nehladovíš, ale koukáš.
Dneska už si vlastně nekupuju věci. Dneska si kupuju výjimky. Výjimku z režimu. Výjimku z rozpočtu. Výjimku z reality. A každá výjimka se musí dlouho zvažovat, schvalovat a psychicky obhajovat.
Takže ano. Dřív jsem řešil, co si koupím. Dnes řeším, co si nedám. A někdy je to těžší rozhodování než výběr auta. Protože dneska už nejde o chuť. Jde o přežití v iluzi, že pořád ještě žiju normální život. I když ve skutečnosti už ho spíš optimalizuju než žiju.
