Článek
Dřív jsem si za výplatu koupil auto, dnes za důchod koupím nákup. A ne, není to metafora, to je účetní realita. Když to řeknu mladým, myslí si, že přeháním. Že to říkám jen proto, že jsem starý a rád si stěžuji. Ale já bych si rád stěžoval s plnou peněženkou, ne s prázdnou taškou z Lidlu.
Pamatuju si, jak jsem si koupil svoje první auto. Nebyla to žádná sláva, spíš takový pojízdný důkaz, že technická kontrola je hodně tolerantní instituce. Ale stálo to pár výplat. Žádné půjčky, žádné leasingy, žádné „výhodné financování“. Prostě jsem šetřil, nekouřil jsem tolik a nekupoval jsem si blbosti. A pak jsem šel a koupil auto.
Dneska šetřím taky. Nekouřím, nepiju, nekupuju si blbosti. A stejně jdu a koupím maximálně máslo, mléko, chleba a tři druhy léků, bez kterých bych se ráno ani nezvedl z postele. A ještě u toho cítím vnitřní napětí, jestli jsem to s tím jogurtem nepřehnal.
Když jsem byl mladý, výplata byla něco, na co ses těšil. Otevřel jsi obálku a měl jsi pocit, že máš v ruce kus světa. Mohl jsi něco plánovat. Něco koupit. Někam jet. Dneska otevřu výpis z účtu a mám pocit, že mi někdo poslal kapesné z lítosti.
Důchod je dneska spíš připomínka než příjem. Připomínka toho, že jsi kdysi pracoval. Že jsi kdysi byl součástí systému. A že systém si tě pamatuje hlavně proto, aby ti mohl poslat částku, ze které se dá důstojně přežít, ale už ne žít.
Největší paradox je, že dneska jsou auta dražší, ale aspoň chápu proč. Mají počítače, senzory, kamery, asistenty, co ti pípají, když dýcháš moc nahlas. Ale jídlo? Rohlík je pořád rohlík. Mléko je pořád mléko. Jen stojí tolik, že máš pocit, že kráva musí být zlatá a dojená ručně v Alpách.
Dřív jsem šel do obchodu a koupil, co jsem chtěl. Dneska jdu do obchodu a dělám strategické rozhodování. Beru košík, ale v hlavě mám kalkulačku. Každá položka prochází vnitřním schvalovacím procesem. Opravdu potřebuju sýr? Nebo to zkusím bez sýra a budu si připadat dietně, i když je to jen finanční dieta?
U pokladny už ani nekoukám na zboží, koukám rovnou na displej. Jakmile tam naskočí částka, cítím lehké bušení srdce. Ne infarkt, ale takové to varovné „tohle už je na hraně důstojnosti“.
Kdysi jsem měl auto, garáž, nářadí, rezervní pneu a pocit, že jsem dospělý muž. Dneska mám nákupní tašku, slevovou kartičku a pocit, že kdyby mi někdo sebral důchod, musel bych jít bydlet do regálu mezi těstoviny.
Nejvíc mě baví, když slyším, jak někdo říká, že „peníze nejsou všechno“. To říká většinou člověk, který má plnou lednici, auto na leasing a dovolenou v Chorvatsku. Když máš prázdnou lednici, peníze jsou úplně všechno. Dokonce i psychická pohoda má ceník.
Dřív jsem řešil, jaké auto si koupím. Dneska řeším, jestli si koupím maso, nebo si nechám peníze na léky. A to je taková dospělá verze reality, kterou ti nikdo v mládí neřekne. Všichni mluví o kariéře, snech, cílech. Nikdo ti neřekne: „Hele, jednou budeš stát v obchodě a přemýšlet, jestli si můžeš dovolit papriku.“
A víš, co je na tom nejvíc ironické? Že jsem vlastně skromnější než kdy dřív. Nepotřebuju auto. Nepotřebuju dovolenou. Nepotřebuju nové oblečení. Stačí mi klid, zdraví a plná lednice. A ani to dneska není samozřejmost.
Takže když někdo říká, že dřív se žilo hůř, jen se usměju. Možná jsme neměli tolik věcí. Ale měli jsme pocit, že si na ně můžeme vydělat. Dneska máme plné obchody, nekonečný výběr a prázdné peněženky.
Dřív jsem si za výplatu koupil auto. Dneska za důchod koupím nákup. A jestli to tak půjde dál, tak za pár let si za důchod koupím už jen účtenku a vzpomínku na dobu, kdy jsem si mohl vybírat mezi benzínem a naftou, a ne mezi rohlíkem a rohlíkem ve slevě.
