Článek
Důchod mám tak akorát na to, abych nezemřel, ale ani nežil. A musím říct, že to je velmi zvláštní stav bytí. Něco mezi existencí a režimem úsporného provozu. Jako když máš mobil na 5 % baterie – ještě funguje, ale už se bojíš na cokoliv sáhnout.
Každý měsíc začíná stejně. Přijde důchod. Na chvíli mám pocit, že jsem bohatý. Trvá to asi tři minuty, než zaplatím nájem, energie, telefon a léky. Pak se podívám na zbytek a uvědomím si, že jsem oficiálně vstoupil do fáze „kreativního hospodaření se vzduchem“.
Neumírám. To je důležité. To stát splnil. Nejsem na ulici, nemrznu, nejím trávu z parku. Ale taky nežiju. Nechodím na výlety, nekupuju si nové věci, neplánuju budoucnost. Moje plány končí větou: „Hlavně aby to vyšlo do příštího měsíce.“
Dřív jsem si myslel, že ve stáří budu mít čas a konečně si ho užiju. Čas mám. To je pravda. Jen nemám peníze na to, abych s tím časem cokoliv dělal. Takže ho trávím tím, že sedím doma a přemýšlím, jestli si můžu dovolit dneska otevřít okno na dýl než pět minut.
Můj důchod je ekonomická verze vegetariánství. Ne jíš maso, ale taky nejíš radost. Jíš jen to, co je nezbytné k přežití. Rohlíky, těstoviny, brambory, akce. Můj jídelníček se řídí letákem, ne chutí.
Nejhorší je, že už ani nemám chuť si něco přát. Přání jsou nebezpečná. Přání znamenají zklamání. Takže jsem přešel na nový systém: očekávám minimum a stejně jsem často překvapený, že i to je moc.
Důchod v mé výši je vlastně filozofický koncept. Učí tě pokoře. Učí tě, že nepotřebuješ věci. Učí tě, že radost je luxus. Učí tě, že „dát si kávu ve městě“ je kulturní událost, na kterou se připravuješ psychicky i finančně.
Pamatuju dobu, kdy jsem šel do obchodu a koupil jsem, co jsem chtěl. Dneska jdu do obchodu a koupím, co si můžu dovolit. To je obrovský rozdíl. To není nákup, to je strategie přežití.
Moje finanční realita je taková, že kdybych chtěl začít nový koníček, musel bych si nejdřív vybrat, který starý opustím. Třeba jídlo. Nebo topení. Nebo elektřinu. Všechno je otázka priorit.
Důchod mám nastavený tak přesně, že kdyby byl o tisícovku menší, už bych měl problém. Kdyby byl o tisícovku větší, měl bych pocit, že žiju. Takže jsem přesně v té zóně, kde se oficiálně počítám jako „zajištěný“, ale reálně jsem jen „udržovaný při vědomí“.
Je to jako když ti někdo řekne: „Neboj, máš střechu nad hlavou.“ Ano, mám. Ale nemám pocit, že pod ní probíhá nějaký život. Spíš sklad existence.
Dřív jsem řešil kariéru, dneska řeším slevy. Dřív jsem plánoval budoucnost, dneska plánuju, jestli mi vydrží boty ještě jednu zimu. A když ne, tak jestli je slepím, nebo budu chodit opatrněji.
Největší ironie je, že oficiálně patřím mezi lidi, o které je postaráno. Statistiky říkají, že žiju důstojně. Já říkám, že žiju úsporně. A mezi tím je obrovský rozdíl, který se do tabulek nevejde.
Důchod v mé výši je ideální pro stát. Neotravuješ, neprotestuješ, neumíráš, ale ani nemáš energii cokoliv řešit. Jsi tichý, nenáročný, vděčný za drobnosti. Ideální občan na dožití.
A tak žiju. Neumírám, což je fajn. Ale taky nežiju, což je trochu smutné. Jsem někde mezi. V ekonomickém limbu. V čekárně na konec, kde hraje tichá hudba a na stole je jen leták s nápisem „vydržte“.
Můj důchod není o životě. Je o udržení funkčnosti organismu. Abych mohl vstát, dojít do obchodu, zaplatit složenky a večer si lehnout s pocitem, že jsem to dneska zase zvládl. Ne že jsem žil. Ale že jsem přežil další den bez toho, abych se finančně rozpadl.
A možná je to dneska nová definice stáří. Ne „užívej si zasloužený odpočinek“. Ale „gratulujeme, stále dýcháš a nejsi státu na obtíž“. Což zní sice hrozně, ale aspoň je to upřímné.
Takže ano. Důchod mám tak akorát na to, abych nezemřel. A na to, abych si občas vzpomněl, jaké to bylo, když jsem ještě žil doopravdy. Ne jen ekonomicky existoval.
