Článek
Tak si to vyříkejme hned na začátku, bez mazání medu kolem pusy: důchod není odměna. Důchod je drobné, co vám hodí na stůl číšník, kterému jste celý život financovali restauraci.
Pamatuju si první výplatu. Smrděla potem, kovem a nadějí. Makal jsem ve fabrice, pak na stavbě, pak zase jinde. Ruce jsem měl tak rozpraskané, že by si na nich mohl geolog dělat výzkum. Ale nevadilo mi to. Říkal jsem si: pracuj, plať, vydrž. Jednou přijde čas, kdy si sedneš, natáhneš nohy a stát ti poděkuje.
No, poděkoval. Dopisem.
Oznámení o výši důchodu je taková literární disciplína. Člověk otevře obálku, nadechne se – a pak se směje. Ne radostí. Spíš takovým tím smíchem, co přichází těsně před tím, než začnete mluvit se sporákem.
Čtyřicet pět let jsem držel tenhle stát nad vodou. Platili jsme silnice, nemocnice, školy, úředníky, jejich kancelářské židle i jejich kávovary. Když bylo potřeba šetřit, šetřili jsme. Když bylo potřeba přitáhnout opasky, měli jsme je utažené tak, že jsme ani nevěděli, kde končí pas a začíná páteř.
A teď? Teď mi někdo vysvětlí, že „systém je složitý“ a „demografická křivka je nepříznivá“. Já vám na tu křivku kašlu. Já jsem nebyl křivka. Já jsem byl člověk. Člověk, který vstával ve čtyři ráno, aby vám běžela výroba, tekla voda a svítily lampy.
Důchod. To slovo zní skoro hrdě. Jako by za ním byl potlesk. Jenže realita? Složenky, léky, nájem. A pak zbyde na rohlíky a jeden párek, když je ve slevě. V televizi běží reportáž o tom, jak si senioři užívají aktivní stáří na plavbách po Středomoří. Já si užívám aktivní stáří tím, že aktivně přepočítávám drobné u pokladny.
Největší ironie je, že když jsem byl mladý, říkali nám: „Myslete na budoucnost.“ Myslel jsem. Spořil jsem. Věřil jsem systému. A systém mi teď říká: „Buďte vděčný.“ Za co? Za to, že jsem přežil pracovní život bez toho, abych se rozsypal úplně?
A víte, co mě pálí nejvíc? Ten tón. Ten laskavý, patronizující tón, kterým se mluví o důchodcích. Jako bychom byli banda polámaných relikvií, co by měly být rády, že jim někdo občas přihodí pár korun a místo v čekárně.
Nikdo nevidí ty roky. Ty přesčasy. Ty víkendy. Ty chvíle, kdy jsem místo dovolené opravoval barák, protože nebylo na řemeslníka. Nikdo nevidí, že když bylo nejhůř, tak jsme to byli my, kdo držel hubu a makal dál.
Teď slyším, že „mladí to mají těžké“. Mají. Neříkám, že ne. Ale my jsme to lehké měli kdy? Když jsme stáli fronty? Když jsme brali práci, co byla, ne tu, co jsme chtěli? Když jsme místo stížností zatli zuby?
Důchod měl být klid. Místo toho je to permanentní logistická operace: jak vyjít s penězi, jak ušetřit na topení, jak si dovolit nové brýle, aniž bych musel prodat staré hodinky po otci.
A přesto – a to je na tom to nejvíc absurdní – jsem pořád hrdý. Hrdý na to, že jsem makal. Že jsem neutekl. Že jsem držel tenhle stát nad vodou, i když mi teď tvrdí, že jsem jen položka v rozpočtu.
Možná jsme generace, která si nestěžovala dost nahlas. Možná jsme měli víc křičet a míň makat. Jenže my jsme věřili, že práce má smysl a že jednou přijde spravedlivá odměna.
Nepřišla.
Přišla almužna. Zabalená do slov o solidaritě a udržitelnosti. A já si ji vezmu. Co mi zbývá? Ale nevezmu si ji s pokorou prosebníka. Vezmu si ji s vědomím, že každý halíř jsem si dávno předplatil potem.
Důchod? Ne. To není dar. To je vrácená záloha. A ještě ne celá.
A jestli si někdo myslí, že mám být ticho a vděčný, tak mu vzkazuju jedno: kdybychom my tenhle stát nedrželi nad vodou, neměl by dneska kdo počítat, kolik mi z té almužny zase ukrojí.
