Článek
Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že starší lidé mají všechno srovnané v hlavě. Že už jsou nad věcí. Že se dívají na svět s klidem a nadhledem.
Dneska je mi přes sedmdesát a musím říct jednu nepříjemnou pravdu.
Není to tak.
Čím jsem starší, tím víc si všímám něčeho, čemu říkám generační závist. A není to jen mezi mladými a starými. Je úplně všude.
Začal jsem si toho všímat před pár lety. Seděli jsme s partou starých známých v hospodě. Takové to klasické páteční posezení, kde se řeší zdraví, politika a ceny másla.
Do hospody přišla skupina mladých lidí. Mohlo jim být kolem pětadvaceti. Smáli se, objednávali drinky, plánovali nějaký výlet.
A jeden z mých kamarádů se na ně podíval a procedil mezi zuby větu, která mi zůstala v hlavě.
„Ti dnešní mladí mají všechno zadarmo.“
Najednou se přidali další.
„My jsme museli dřít.“
„Dneska mají všechno jednodušší.“
„My jsme v jejich věku stavěli baráky.“
Seděl jsem tam a poslouchal. A přemýšlel jsem, jestli je to opravdu pravda. Nebo jestli za těmi větami není něco úplně jiného.
Možná závist.
Ano, řekl jsem to.
Závist.
Protože když jsem se na ty mladé podíval, neviděl jsem žádné privilegované prince a princezny. Viděl jsem lidi, kteří mají celý život před sebou.
Mají energii.
Mají plány.
Mají čas.
A možná právě to je to, co některé z nás dráždí nejvíc.
Ne peníze. Ne mobily. Ne jejich styl života.
Ale ten čas.
Když vám je dvacet, svět je otevřený. Můžete změnit práci, odjet do ciziny, začít podnikat, zamilovat se, udělat chybu a zase začít znovu.
Když vám je sedmdesát, většina těch dveří už je zavřená.
A to je pravda, která bolí víc než vysoký tlak.
Jenže generační závist neexistuje jen u starších.
Vidím ji i z druhé strany.
Stačí otevřít internet a přečíst si diskuse.
„Důchodci jen berou peníze.“
„Stará generace všechno zničila.“
„Mají levné byty a ještě si stěžují.“
Kolikrát jsem tyhle věty viděl.
A vždycky mě napadne jedno.
Ti mladí lidé si často vůbec neuvědomují, jaký život jsme žili my.
Když jsem byl kluk, cestování znamenalo maximálně Balaton. Banány byly svátek. Auto v rodině byla skoro aristokracie.
Fronty na maso nebyly historka z internetu. Byla to realita.
Jenže mladí to neznají. A je to v pořádku.
Každá generace vyrůstá v jiném světě.
Problém je, že místo aby se ty generace snažily pochopit, často se jen měří.
Kdo to měl těžší.
Kdo si to víc zaslouží.
Kdo má menší právo si stěžovat.
Jednou jsem o tom mluvil s vnukem. Je mu dvacet dva a studuje vysokou školu.
Řekl mi větu, která mě překvapila.
„Dědo, my vám vlastně závidíme.“
Musel jsem se zasmát.
„Co bys nám proboha záviděl? Bolavá kolena?“
Zavrtěl hlavou.
„Ne. To, že jste zažili život, který už nikdy nezažijeme.“
Chvíli jsem mlčel.
Možná na tom něco je.
My jsme záviděli mladým jejich budoucnost.
A oni nám závidí minulost.
Možná je generační závist vlastně jen jiná forma nostalgie.
Touha po něčem, co už nemáme. Nebo co jsme nikdy neměli.
Ale víte, co mě na tom všem štve nejvíc?
Že si to málokdo dokáže přiznat.
Starší budou dál říkat, že mladí jsou líní.
Mladí budou dál říkat, že starší všechno zkazili.
A přitom je to možná mnohem jednodušší.
Každý z nás se jen občas podívá na život toho druhého a pomyslí si jednu jedinou větu.
Sakra.
Tohle bych taky chtěl.
