Článek
Pošta. Jediné místo na světě, kde se zastavil čas, ale lidi stárnou dál. Vstoupíš dovnitř a máš pocit, že jsi prošel časovým portálem. Stejné lino, stejné přepážky, stejný výraz paní za sklem: „Proč mě zase obtěžujete existencí.“
Fronta se vine místností jak smuteční průvod. Lidi stojí potichu, rezignovaně, s papírky v ruce, jako by čekali na rozsudek. Někdo posílá balík. Někdo složenku. Někdo jen přišel zemřít přirozenou smrt.
Devadesátky. Tehdy byla fronta taky dlouhá. Ale byl jsem mladý. Měl jsem kolena. Měl jsem čas. Měl jsem iluzi, že systém je rozbitý jen dočasně a jednou se to zlepší.
Dneska stojím ve stejné frontě, jen s bolestí zad, horší náladou a s jistotou, že tohle už se nezlepší nikdy. To není chyba systému. To je jeho finální verze.
Na stěně visí cedule „Vezměte si lístek“. Pod ní stojí deset lidí, co si lístek vzali, a patnáct, co netuší proč. Nikdo neví, kdo je na řadě. Nikdo neví, co se vlastně vyřizuje. Všichni ví jen jedno: nejsou na řadě oni.
Přepážky jsou tři. Otevřená je jedna. Druhá má ceduli „technická přestávka“ už od roku 2007. Třetí je tam jen pro psychickou podporu.
Paní za okénkem pracuje tempem geologického procesu. Každý pohyb je pomalý, důkladný, osudový. Razítko zvedá, jako by vážilo pět kilo. Papír otáčí, jako by šlo o listinu o konci světa.
Jednoho zákazníka obsluhuje tak dlouho, že se stihne narodit další generace čekajících.
Dřív jsem si ve frontě četl noviny. Dneska nemám signál. A hlavně nemám chuť číst nic, co mi připomíná, že venku existuje svět, který funguje rychleji než tato místnost.
Na poště se všechno děje v jiném časoprostoru. Tady neplatí minuty. Tady platí epochy.
Stojí přede mnou mladý kluk. Je nervózní, kouká do mobilu, funí. Po pěti minutách to nevydrží a říká:
„Ty jo, to je strašný, tady se nic nehýbe.“
Ano, chlapče. Vítej v instituci, kde se nehýbe vůbec nic. Tady se nečeká na budoucnost. Tady se čeká na smíření.
Devadesátky byly divoké. Bylo málo informací, málo pravidel, málo systémů. Ale měl jsi pocit, že svět jde dopředu. Že je to chaos, ale aspoň nový.
Dnešek je horší. Dneska máš aplikace, QR kódy, cloud, umělou inteligenci, ale na poště pořád stojíš jak idiot s papírem v ruce a čekáš, až ti někdo orazítkuje realitu.
To je ten největší paradox moderní doby. Všechno je digitální, rychlé, online… a pak přijdeš na poštu a jsi zpátky v analogovém pekle.
Formulář vyplňuješ ručně. Propiskou. Když uděláš chybu, vezmeš si nový. Když se zeptáš, paní ti odpoví pohledem, který říká: „Měl jste se narodit chytřejší.“
A nejhorší není ta fronta. Nejhorší je ten pocit, že už to neřešíš. Už se nevztekáš. Už si nestěžuješ. Jen stojíš. Mlčíš. Přijímáš.
To je stáří. Ne když bolí záda. Ale když tě přestane překvapovat absurdno.
Dřív bych si říkal: „Tohle je špatně, to by se mělo změnit.“
Dneska si říkám: „Hlavně ať dneska ještě přijdu na řadu.“
Fronta na poště není fronta. To je test víry. Kdo vydrží, ten projde. Kdo odejde, ten prohrál se systémem.
A já tam stojím, koukám na hodiny, které se nehýbou, na lidi, kteří stárnou přímo přede mnou, a dochází mi krutá pravda:
V devadesátkách byla fronta stejná.
Rozdíl je jen v tom, že tehdy jsem věřil, že to jednou skončí.
Dneska už vím, že pošta je věčná.
A já jsem jen dočasná položka v čekacím lístku.
