Článek
Minulý týden jsem udělal chybu.
Otevřel jsem internet.
To samo o sobě není nic zvláštního. Dneska ho otevírá každý. Já ho většinou používám na dvě věci. Podívat se na počasí a zjistit, jestli je v Lidlu sleva na máslo.
Jenže tentokrát jsem klikl na článek.
A to byla chyba.
Titulek byl zajímavý.
Něco o identitě a moderním světě.
Říkám si dobře, člověk se má vzdělávat. I když je mu přes šedesát.
Tak čtu.
A najednou vidím seznam.
Dlouhý seznam.
Velmi dlouhý seznam.
Různá pohlaví.
Jedno za druhým.
Čtu to.
A po chvíli si říkám, že buď jsem přeskočil biologii na základní škole, nebo se mezitím něco zásadního změnilo.
Protože já jsem si celý život myslel, že jsou dvě.
Muž.
Žena.
Maximálně ještě soused Karel po třech pivech, ale to je jiná kapitola.
Sedím u počítače a čtu dál.
Některé názvy znějí jako jména nových planet.
Jiné jako názvy jogurtů.
A některé jako hesla k wifi.
Vedle mě sedí vnuk.
Podívá se na obrazovku.
„Dědo, co čteš?“
„Učím se biologii.“
Vnuk přikývne.
„To je dobré.“
„Kolik je podle tebe pohlaví?“ ptám se.
Vnuk pokrčí rameny.
„Hodně.“
„Jak hodně?“
„Na internetu říkali, že hodně.“
To je dneska velmi přesná vědecká metoda.
Na internetu říkali.
„A kolik znáš ty?“ ptám se.
Vnuk se zamyslí.
„Já nevím… několik.“
Já přikývnu.
„Já znám dvě.“
Vnuk se na mě podívá s výrazem, jako kdybych právě řekl, že zeměkoule je čtverec.
„To už je zastaralé.“
Aha.
Takže jsem zastaralý.
To jsem tušil.
Jen jsem nevěděl, že kvůli biologii.
Jdu druhý den do hospody.
Tam sedí Franta.
Franta je člověk, který ví všechno o světě, protože sleduje tři různé televize najednou.
Sednu si.
„Franto,“ říkám, „kolik je pohlaví?“
Franta se napije piva.
„Záleží kde.“
„Jak kde?“
„Na internetu hodně.“
„A v hospodě?“
Franta se zamyslí.
Podívá se kolem.
„Tady pořád dvě.“
To mi přijde jako docela přesná statistika.
Vedle nás sedí mladík.
Slyší náš rozhovor.
„To není tak jednoduché,“ říká.
My se na něj podíváme.
„Vysvětlete nám to,“ říká Franta.
Mladík začne vysvětlovat.
Dlouze.
Velmi dlouze.
Používá slova, která jsem nikdy neslyšel.
A některá slova používá tak často, že mám pocit, že by si zasloužila vlastní parkovací místo.
Po pěti minutách Franta zvedne ruku.
„Počkejte.“
Mladík se zastaví.
„Ano?“
Franta se zeptá jednoduchou otázku.
„Kolik je sedm krát osm?“
Mladík se zamyslí.
„Nevím.“
Franta přikývne.
„Tak začněme tam.“
Hospoda se zasměje.
Já sedím a přemýšlím.
Svět se opravdu změnil.
Když jsem byl mladý, největší problém byl, jestli seženete benzín a jestli bude v televizi hokej.
Dneska má svět mnohem složitější témata.
Ale jednu věc jsem si uvědomil.
Možná je těch pohlaví opravdu hodně.
Možná jich je padesát.
Možná sto.
Internet ví všechno.
Ale když jdu ráno pro rohlíky, pořád potkávám stejné lidi.
Chlapy, kteří spěchají do práce.
Ženy, které nesou nákup.
A důchodce, který stojí ve frontě a přemýšlí, proč je máslo zase dražší.
Sedím doma, zavírám internet a říkám si jednu věc.
Možná jsem opravdu starý.
Možná jsem fosil.
Ale aspoň vím jednu věc jistě.
Když někdo v obchodě řekne „pane“ nebo „paní“, pořád se většinou trefí.
A to je na dnešní dobu docela slušná statistika.
