Článek
Dřív se chodilo prostě „bez objednání“. Přišel jste, sedl si, čekal tři hodiny a byl jste smířený se světem i se smrtí. Dneska máme objednací systémy. Moderní. Digitální. Inteligentní. A hlavně úplně k ničemu.
Objednal jsem se k lékaři na 9:30. Přes internet. Přišel mi e-mail. Pak potvrzovací e-mail. Pak připomínací SMS. Pak ještě jedna SMS, jestli opravdu přijdu. Připadal jsem si důležitý. Skoro jako prezident, akorát bez ochranky a se slabšími koleny.
Přišel jsem v 9:20, protože důchodce nikdy nechodí na čas. Buď přijde dřív, nebo vůbec. V čekárně sedělo už asi deset lidí. Všichni měli v ruce papírek, telefon nebo výraz člověka, který už dlouho nevěří ničemu.
Sedl jsem si a s klidem v duši si řekl: „V 9:30 jdu já.“
V 9:30 šla paní, co přišla v 8:10.
V 9:45 šel pán, co se „jen na něco zeptal“.
V 10:00 šla sestřiččina kamarádka.
Já pořád seděl.
Objednací systém funguje tak, že vás zařadí do fronty, která neexistuje. Je to jako koupit si lístek do kina a pak zjistit, že sedíte na schodech, protože někdo pustil dovnitř celé příbuzenstvo.
V 10:15 jsem se zeptal sestřičky, jestli se náhodou nevynechávám. Podívala se do počítače a řekla:
„Vy jste objednaný?“
Já: „Ano, na 9:30.“
Ona: „Aha… no, tak počkejte.“
To je univerzální odpověď systému. Počkejte. To je jeho hlavní funkce.
Objednací systém vás nepřivádí na řadu. On vás uklidňuje. Dává vám pocit, že nejste jen náhodná bytost bloudící světem. Že máte čas. Konkrétní. Vaši minutu. Vaši kolonku.
Ve skutečnosti jste jen další tělo v čekárně.
V 10:40 už jsem věděl, že jsem se stal součástí experimentu. Všichni v místnosti byli objednaní. Každý na jiný čas. A všichni tam seděli stejně dlouho. Jediný rozdíl byl v tom, jak moc byli naštvaní.
Paní v 11:00 už funěla. Pán v 8:45 už spal. Já v 9:30 už jsem zapomněl, proč jsem přišel, a začal jsem se těšit domů.
Objednací systém totiž neřídí realitu. On ji jen simuluje. Je to takový administrativní placebo efekt. Myslíte si, že máte plán, ale ve skutečnosti jste v chaosu s hezčí grafikou.
Je to jako když vám dají číslo na úřadě. Číslo 48. Na tabuli svítí 12. Ale vy víte, že to je jedno. Stejně tam budete do důchodu. A ten už máte.
Nejlepší je, když vás objednají přes aplikaci, která vám oznámí:
„Dostavte se prosím 10 minut předem.“
Takže přijdete v 9:20, čekáte do 11:00 a zjistíte, že těch deset minut bylo jen symbolických. Takový rituál. Aby systém mohl říct, že jste přišli včas. I když jste odešli pozdě.
Jednou jsem byl objednaný na 14:00. Ve 14:30 mi sestra řekla:
„Pan doktor má zpoždění.“
Já: „A já mám co?“
Na to odpověď není.
Zpoždění je totiž stav bytí. Ne výjimka. Objednací systém nepočítá s realitou. Neexistuje v něm pojem „někdo se zdržel“, „někdo mluvil dlouho“, „někdo omdlel“, „někdo řešil celý život místo kolene“.
Systém předpokládá ideální svět. Rychlé lidi. Stručné problémy. Lékaře bez empatie a pacienty bez emocí. Jinými slovy svět, který neexistuje.
A tak sedíte, koukáte na hodiny a máte pocit, že jste udělali všechno správně. Objednali jste se. Přišli včas. Potvrdili SMS. Vzali kartičku. A stejně čekáte.
To je ta největší ironie. Dřív jste čekali a věděli jste, že čekáte. Dnes čekáte a myslíte si, že byste neměli.
Objednací systém vám totiž nevezme čekání. On vám vezme iluze. Iluzi, že máte kontrolu. Že čas je spravedlivý. Že když se objednáte, svět se přizpůsobí vám.
Nepřizpůsobí.
Svět se nepřizpůsobuje nikomu. Jen vám o tom pošle e-mail s potvrzením.
A tak jsem tam seděl skoro dvě hodiny, než na mě konečně přišla řada. Doktor se na mě podíval a řekl:
„Tak, co vás trápí?“
Já: „Hlavně ten systém.“
On se zasmál. Já ne.
Protože jsem pochopil, že objednací systém není nástroj řízení času. Je to terapeutická pomůcka. Má vám dát pocit, že ještě pořád patříte do světa, kde má něco řád.
Ve skutečnosti jen sedíte na plastové židli, bolí vás záda, čísla nesedí a jediné, co opravdu funguje, je čekání.
To je jediná jistota.
Všechno ostatní je jen iluze kontroly.
