Článek
Na úřad člověk nikdy nejde mladý. I když mu je třicet, odchází minimálně o deset let starší. Já tam šel už jako důchodce, takže jsem riskoval. Úřad je totiž jediné místo na světě, kde čas neplyne dopředu, ale rozlévá se do stran.
Měl jsem jednoduchý cíl. Vyřídit jeden papír. Jeden jediný. Říkal jsem si: vezmu si číslo, počkám si, podepíšu a jdu domů. Maximálně půl hodiny. Naivita je krásná vlastnost mládí. A já ji tam ten den definitivně ztratil.
Vezmu si číslo. 18. Na tabuli svítí 7. Říkám si: pohoda, za chvíli jsem na řadě. Sednu si. Sundám kabát. Podívám se kolem. Všichni mlčí. Všichni koukají do mobilů nebo do prázdna. Nikdo se nehýbe. Jako by čekárna byla muzeum voskových figurín.
Po deseti minutách svítí pořád 7. Po patnácti minutách taky. Začínám cítit první příznaky stárnutí. Bolí mě záda. Potřebuju si upravit sezení. Když se v padesáti hýbete na židli, nikdo si toho nevšimne. Když se hýbete v sedmdesáti, vydáváte zvuky.
Pak se číslo konečně změní. 8. V místnosti proběhne tichý povzdech. Jako když v kině konečně zhasnou světla. Naděje.
Jenže pak přijde rána. Mezi osmičkou a devítkou projde asi pět lidí, kteří nemají číslo. „Já jen na chvilku.“ „Já mám domluvené.“ „Já tu byla včera.“ Všichni mají nějaké privilegium. Jen my s čísly jsme obyčejní smrtelníci.
Po půl hodině jsem pořád na 18. Začínám přehodnocovat život. Přemýšlím, jestli jsem neměl jít studovat práva, abych se mohl hádat. Nebo aspoň medicínu, abych měl nárok jít rovnou.
V jednu chvíli jsem si uvědomil, že jsem tam déle, než trvá průměrná epizoda seriálu, ale pořád jsem v úvodní znělce.
Sedím, koukám na plakát o elektronických službách. „Vyřiďte vše online.“ To je vtip roku. Kdyby šlo všechno online, nebyl bych tady. Stál bych doma v teple, v bačkorách, s kávou. Ne tady, na plastové židli, která byla navržená tak, aby vás bolela páteř už po pěti minutách.
Po čtyřiceti minutách cítím, že jsem unavenější než po procházce. Začínám si masírovat koleno. To je jasný znak pokročilého čekání. Následuje krk. Pak záda. Pak existenciální únava.
Vedle mě sedí paní, která tu je prý už od rána. Řekla to tak klidně, jako by mluvila o počasí. „Já už to neřeším, hlavně že mám svačinu.“ Vytáhla rohlík a jablko. Profesionálka.
Když konečně svítilo číslo 17, měl jsem pocit, že jsem vyhrál maraton. Tělo bylo ztuhlé, mysl otupělá, ale duše se radovala. Už jen jeden člověk přede mnou.
Samozřejmě, že mezi tím přišli další tři „na chvilku“.
Když mě konečně zavolali, vstal jsem tak pomalu, že jsem měl pocit, že si mě spletou s jiným číslem. Došel jsem k přepážce a paní se na mě podívala a řekla:
„Tak co potřebujete?“
To je krásná otázka po hodině čekání. Jako by mě právě potkala na ulici.
Vysvětlil jsem. Podala mi formulář.
„Tohle si vyplňte.“
Podíval jsem se. Tři stránky. Malým písmem. Kolonky. Údaje, které už jednou mají. Ale chtějí je znovu. Protože čas plyne, ale formuláře zůstávají.
Vyplnil jsem. Vrátil. Ona to prohlédla a řekla:
„Tady vám chybí podpis.“
V tu chvíli jsem cítil, jak mi přibyly další vrásky.
Podepsal jsem. Ona to orazítkovala. Podala mi papír a řekla:
„Hotovo.“
Celý úkon u přepážky trval tři minuty. Čekání hodinu a deset.
Když jsem vyšel ven, měl jsem pocit, že slunce svítí jinak. Lidi byli mladší. Já jsem byl starší. Ne fyzicky. Duševně. Úřad vás totiž nestárne tělo. Úřad vám zestárne duši.
A tak už dneska vím, že když jdu na přepážku, neberu si jen doklady. Beru si svačinu, brýle, trpělivost a připravenost, že se vrátím domů o něco moudřejší, o něco pomalejší a minimálně o dva roky starší.
