Článek
Kdysi dávno, v době mého mládí, existovalo zařízení zvané cvakač. Byla to kovová krabička na zdi, strčil jste do ní lístek, ona udělala cvak a tím to celé skončilo. Žádné přemýšlení, žádné menu, žádná aktualizace softwaru. Prostě cvak a jel jste.
Dneska? Dneska je označovač lístků plnohodnotná digitální bytost s vlastní osobností, dotykovým displejem a vnitřním světem, do kterého nemám přístup.
Stál jsem v tramvaji, v ruce papírový lístek, pocit jistoty, že to zvládnu. Vždyť co na tom může být složité? Najít stroj, strčit lístek, hotovo. Jenže stroj na mě blikl modře, pípnul a zobrazil něco, co připomínalo úvodní obrazovku bankomatu.
Nechtěl lístek. Chtěl pozornost.
Na displeji svítilo asi pět možností. Něco o QR kódu, něco o kartě, něco o aplikaci. Já měl jen lístek. Obyčejný, papírový, zakoupený v trafice, jako normální člověk, který ještě pořád věří v papír.
Stál jsem tam, koukal na stroj a stroj koukal na mě. Za mnou fronta. Přede mnou budoucnost. Všichni čekali, že udělám ten základní úkon, který zvládají i děti. Já se ale nemohl zbavit pocitu, že jsem se ocitl u přijímacích zkoušek na technickou univerzitu.
Zkusil jsem strčit lístek do otvoru. Nic. Zkusil jsem jiný otvor. Nic. Stroj jen pípnul a zobrazil nápis, kterému jsem nerozuměl. Něco jako „Zvolte způsob validace“. Validace. Já chtěl jet. Ne se validovat.
Začal jsem se potit. Ne fyzicky. Psychicky. Ten typ potu, kdy cítíte, že svět kolem vás se pohybuje rychleji než vy a že vy jste ten pomalý proces, který zdržuje celý systém.
Mladý kluk vedle mě už měl mobil, píp, hotovo. Slečna za mnou měla kartu, píp, hotovo. A já tam pořád stál s papírem v ruce, jako bych se snažil zaplatit v bitcoinech pomocí slepice.
Nakonec jsem se odhodlal a zeptal se: „Prosím vás, jak se to tady označuje?“
Mladík se na mě podíval s výrazem, který se normálně používá při komunikaci s domácím mazlíčkem. Vzal mi lístek, strčil ho do úplně jiného místa, než jsem zkoušel já, a řekl: „Tady.“
Stroj udělal zvuk. Ne cvak. Ne. Udělal digitální píp. A na displeji se objevilo něco jako „Operace úspěšná“.
Operace. Já jsem si přišel jako pacient, co právě přežil zákrok.
Poděkoval jsem, ale vnitřně jsem byl zničený. Ne proto, že bych to nezvládl. Ale proto, že jsem to nezvládl sám. Že mě porazila krabička na zdi.
Od té doby se označovačů bojím. Vždycky, když nastupuju, mám lehkou úzkost. Dívám se, jestli někdo jiný nepůjde přede mnou, abych okoukal postup. Stojím nenápadně stranou, jako lovec v přírodě, který pozoruje chování mladších jedinců, aby přežil.
Nejhorší jsou nové typy strojů. Každý měsíc jiný design. Jiné barvy. Jiná logika. Jeden chce kartu zleva, druhý shora, třetí jen mobil, čtvrtý vás nejdřív pozdraví a pak ignoruje.
Jednou jsem strávil tři zastávky tím, že jsem se snažil označit lístek, a když se mi to konečně povedlo, zjistil jsem, že už jsem dávno v cílové stanici.
To už neberete dopravu jako přesun. To je výcvik přežití v digitální džungli.
Největší ironie je, že ty stroje nejsou dělané pro lidi. Jsou dělané pro systémy. Pro data. Pro aplikace. Pro mladé prsty, co jsou zvyklé klikat, swipovat a aktualizovat.
Já jsem z generace, která klikala maximálně propiskou.
Takže dnes už vím, že označení lístku není technický úkon. Je to psychologický test. Test, jestli ještě patříte do světa, nebo už jste jen host na návštěvě v budoucnosti.
A pokaždé, když slyším to pípnutí, necítím úlevu. Cítím vítězství. Malé, osobní, důchodcovské vítězství nad strojem, který si myslel, že mě zlomí.
Ale on neví, že já jsem přežil komunismus, manuální převodovku i tři druhy daní. Takže jeden chytrý označovač?
Ten mě sice psychicky zničí.
Ale fyzicky mě do důchodu nedostane.
