Článek
Celý ten problém začal nevinně. Došly rohlíky. Říkám si: skočím do obchodu, vezmu tři, zaplatím drobnýma, popřeju hezký den a jdu zpátky. Akce na pět minut. Maximálně sedm, kdyby byla fronta.
To jsem ještě netušil, že vstupuju do moderního labyrintu technologií, kde rohlík není pečivo, ale projekt.
Přijdu k regálu, vezmu rohlíky, jdu k pokladně. A tam slečna říká:
„Máte naši aplikaci?“
Říkám: „Ne, já mám jen hlad.“
Usměje se, jako když učitelka vysvětluje prvňákovi, že svět je složitější, než si myslí.
„Bez aplikace nemáte slevu.“
Na rohlík. Sleva. V tu chvíli jsem poprvé v životě slyšel větu: „Na rohlík je aplikace.“
Říkám si: dobře, nevadí, zaplatím plnou cenu. To přežiju. Ale to byla chyba. Protože slečna pokračuje:
„Tak aspoň kartičku máte?“
Jakou kartičku? Občanku? Průkaz důchodce? Kartičku na krevní skupinu?
Ne. Kartičku obchodu. Samozřejmě.
Dneska má každý obchod vlastní kartičku. Kdybych je nosil všechny, potřebuju batoh. A ideálně účetní.
Říkám: „Nemám.“
Slečna: „Tak si ji můžeme založit.“
Na tři rohlíky.
V tu chvíli už za mnou stojí fronta lidí, kteří mají aplikaci, kartičku, QR kód, čip v ruce a pravděpodobně i osobní vztah s pokladním systémem.
Cítím tlak. Společenský. Technologický. Existenciální.
Tak říkám: „Dobře, založte.“
A začíná administrativa.
Jméno. Příjmení. Datum narození. Telefon. Email. Souhlas se zpracováním údajů. Souhlas s posíláním nabídek. Souhlas s tím, že mě budou sledovat až do smrti.
Říkám: „Na co potřebujete můj email kvůli rohlíku?“
Slečna: „Abychom vám mohli posílat akce.“
Já žádné akce nechci. Já chci sníst rohlík. Teď. Ne být součást marketingového ekosystému.
Pak přijde další fáze: aplikace.
„Stáhněte si naši aplikaci, bude to jednodušší.“
Jednodušší pro koho? Pro mě určitě ne.
Vytahuju telefon, který jsem původně používal jen na volání a svítilnu. Najednou po mně chce heslo, aktualizaci, potvrzení přes SMS, povolení polohy a přístup k fotoaparátu. Rohlík zřejmě potřebuje vědět, kde jsem a jak vypadám.
Mezitím fronta funí. Lidi za mnou už mají zaplaceno, ale zůstávají stát, protože sledují, jak se starý člověk učí přežít v digitální džungli.
Po deseti minutách mám aplikaci. Nevím, co umí. Nevím, kde co je. Ale mám ji. Jsem oficiálně uživatel.
Slečna mi dá plastovou kartičku. Další kus plastu do peněženky, kde už nemám místo ani na bankovky, natož na identitu v pěti obchodních řetězcích.
Píp. Zaplatím. Účtenka má asi metr. Je na ní uvedeno, že jsem ušetřil 60 haléřů.
Šedesát haléřů.
Za dvacet minut života.
Za osobní údaje.
Za nervový tik v oku.
Odcházím z obchodu s rohlíky v ruce, ale s pocitem, že jsem si právě koupil něco úplně jiného. Členství. Závazek. Digitální osud.
Doma si sednu, dám si rohlík a přemýšlím, kdy se to stalo. Kdy se z nákupu stal proces. Kdy se z pečiva stal software.
Dřív jste přišli, řekli: „Prosím tři rohlíky.“
Dneska musíte říct: „Souhlasím s podmínkami.“
Za chvíli to bude tak, že bez aplikace si ani neprdnete. Aplikace na rohlíky. Aplikace na mléko. Aplikace na existenci.
A já, starý člověk, budu mít v telefonu třicet aplikací a stejně nebudu vědět, kde mám brýle.
Takže dnes už vím, že když jdu koupit rohlíky, nejdu nakupovat.
Jdu se registrovat do společnosti.
A pokaždé riskuju, že místo snídaně si domů odnesu další heslo, další kartičku a nový tik v levém oku.
