Článek
Do domova důchodců jsem šel s naivní představou, že budu mít klid. Vlastní pokoj, zavřené dveře, ticho, knížka, kafe. Takový ten důchodový sen, kdy člověk konečně nikomu nic nemusí vysvětlovat. Realita mě ale vyvedla z omylu hned první den, kdy mi někdo bez zaklepání otevřel dveře, nahlédl dovnitř a řekl: „Jé, ty už jsi vzhůru?“
V tu chvíli jsem pochopil, že tady neexistuje něco jako „můj prostor“. Tady existuje jen „náš prostor“. A ten náš prostor zahrnuje všechno. Pokoj, chodbu, koupelnu, myšlenky, pocity, minulost i budoucnost. Soukromí je tady slovo, které se nevyslovuje. Něco jako Voldemort, akorát méně respektované.
Zavírání dveří je v domově vnímáno jako podezřelé chování. Když máte dveře zavřené, automaticky se někdo ptá, jestli jste v pořádku, jestli se necítíte špatně, jestli nejste smutný nebo jestli jste náhodou neumřel. Jednou jsem si zavřel dveře jen proto, že jsem si chtěl lehnout. Do pěti minut zaklepala sestřička, pak paní z vedlejšího pokoje a nakonec přišla uklízečka s tím, že se dlouho neukazuju.
Nejhorší je koupelna. Místo, kde by člověk očekával aspoň minimální intimitu. Omyl. Dveře se sice dají zavřít, ale klíč nefunguje. Takže zatímco se snažíte vykonávat základní lidskou činnost, někdo klepe a ptá se, jestli už jste dlouho a jestli se vám neudělalo špatně. Ve finále už ani nevíte, jestli jste na záchodě nebo na společenské akci.
V domově se všechno sdílí. Zdravotní stav, rodinné problémy, finance, dávkování léků i počet stolic za týden. Nikdo se vás neptá, jestli to chcete sdílet. Prostě se to ví. Když přijdete z doktora, do hodiny všichni vědí diagnózu. A když to náhodou neví, tak se zeptají. Nahlas. Před všemi.
„Tak co, už víš, co ti našli?“ je běžná otázka u oběda. A vy si připadáte jako hlavní postava lékařského seriálu, kde ale chybí honorář a možnost odmítnout rozhovor.
Největší paradox je, že když jste byli mladí, všichni vás ignorovali. Teď, když byste si přáli být neviditelní, jste neustále pod dohledem. Každý ví, kdy jdete spát, kdy vstáváte, co jíte, co pijete a jestli jste dneska byli na velké. Soukromí se smrsklo na vnitřní monolog, a i ten občas někdo přeruší otázkou: „Co si tak zamyšleně koukáš?“
Zkoušel jsem si jednou číst knížku v klidu. Seděl jsem v křesle, měl jsem nasazené brýle, ponořený do děje. Během dvaceti minut mě tři lidé oslovili s tím, co čtu, jestli je to dobré a o čem to je. Když jsem odpověděl, že bych si to rád dočetl sám, dostal jsem pohled, jako bych právě přiznal, že nemám rád děti a psy.
Tady se totiž samota bere jako problém. Kdo je sám, je smutný. Kdo je smutný, potřebuje společnost. A tak vám společnost vnucují preventivně. I když nejste smutní. I když jste jen unavení. I když chcete jen deset minut ticha. Ticho je tady podezřelé. Ticho znamená, že se něco děje. Nebo že se nic neděje, což je ještě horší.
Jednou jsem se pokusil vysvětlit, že bych si přál trochu soukromí. Reakce byla: „Ale my se o tebe přece staráme.“ A tím to bylo vyřešeno. Starost je oficiální důvod pro porušování jakýchkoli hranic. Starost legitimizuje vstup do pokoje, do myšlenek i do života.
Postupně jsem pochopil, že domov důchodců není místo, kde máte pokoj. Je to místo, kde jste permanentně na návštěvě. U všech. Všude. Pořád. A všichni jsou na návštěvě u vás.
Největší forma soukromí je tady zavřený záchod. Druhá největší je, když si lehnete a všichni si myslí, že spíte. Protože spící důchodce je jediný důchodce, na kterého se na chvíli nemluví. I když i to je relativní, protože někdo stejně přijde a zeptá se, jestli se vám dobře spí.
Takže ano, v domově jsem pochopil, že soukromí je sprosté slovo. Něco, co se už nenosí. Něco, co patří do minulého života, spolu s hypotékou, pracovním e-mailem a zavřenými dveřmi. Tady už nejste jednotlivec. Tady jste kolektivní projekt. Sdílená osobnost. Veřejný majetek s občanským průkazem.
A možná je to vlastně logické. Když už vám postupně mizí síly, paměť i iluze, aspoň vás nenechají zmizet úplně. Jste pořád vidět, slyšet, kontrolovaní, komentovaní. Soukromí nemáte, ale existujete. A v určitém věku je to možná ten poslední kompromis: buď budete mít klid, nebo budete mít lidi. V domově důchodců máte lidi. Pořád. A klid? Ten je tady skutečně to nejvíc neslušné slovo ze všech.
