Článek
Kdysi dávno, v pravěku lidské komunikace, se lidé bavili. Opravdu. Otevřeli pusu, vydali zvuk a ten zvuk měl směr k jinému člověku. V autobuse se mluvilo o počasí, v čekárně o nemocech a na lavičce o politice, i když tomu nikdo nerozuměl. Dneska? Dneska si každý nasadí sluchátka a je po civilizaci.
Poprvé jsem si toho všiml v tramvaji. Plno lidí, ale ticho. Ne takové to hezké ticho, klidné, ale digitální ticho. Každý kouká do mobilu, v uších špunty, kolem hlavy neviditelná bublina. Všichni spolu, ale každý úplně sám. Vypadá to jak hromadný odvoz na pohřeb komunikace.
Seděl jsem vedle mladíka a zkusil jsem klasickou konverzaci: „Dneska je ale vedro, co?“
Nic. Ani pohled. Ani mrknutí. Jen pohyb hlavy v rytmu hudby, kterou jsem neslyšel, ale očividně byla důležitější než realita.
Zopakoval jsem to hlasitěji. Nic. Ten kluk by si klidně mohl nevšimnout, že vedle něj sedí živý člověk, i kdybych se proměnil v hořícího dinosaura.
A tehdy mi to došlo. Sluchátka nejsou na poslech. Sluchátka jsou obranný systém. Mentální zábradlí. Cedule „Nevstupovat, člověk není k dispozici“.
Dřív, když jste chtěli být sami, museli jste odejít do lesa. Nebo aspoň na záchod. Dneska stačí nasadit sluchátka a můžete stát uprostřed davu, a přesto být neviditelní. Ideální. Žádné pozdravy. Žádné small talky. Žádné „jak se máte“. Jen vy a algoritmus.
Všiml jsem si, že sluchátka mají skoro magickou moc. Když je má někdo na uších, stává se nedotknutelným. Můžete mu stát v cestě, můžete na něj mluvit, můžete mu mávat před obličejem. On nic. On je pryč. Duševně na jiné planetě, fyzicky v MHD.
Jednou jsem viděl paní, jak mluvila na prodavačku. Prodavačka měla sluchátka. Paní mluvila. Prodavačka nic. Paní přidala hlas. Prodavačka nic. Paní nakonec odešla. Prodavačka pořád v klidu. Vyhrála.
Sluchátka dneska porazí i realitu.
Nejvíc mě fascinuje, že lidé mají sluchátka i tehdy, když nic neposlouchají. Prostě je mají. Jako ochranný talisman. Kdyby náhodou někdo chtěl navázat kontakt. Kdyby se náhodou někdo usmál. Kdyby se náhodou svět snažil připomenout, že jsme sociální bytosti.
Ne. Nejsme. Jsme uživatelské účty.
Pamatuju si, jak jsem jednou ve výtahu pozdravil mladou slečnu. „Dobrý den.“
Nic. Sluchátka. Tak jsem zkusil znovu. „Dobrý den.“
Zase nic. Až když jsem vystupoval, sundala si jedno sluchátko a řekla: „Co?“
Řekl jsem: „Nic, už nic.“ A vystoupil jsem s pocitem, že jsem právě mluvil na kus nábytku.
Sluchátka změnila i vnímání okolí. Dřív jste slyšeli, že někdo kašle. Dneska neslyšíte ani sirénu. Lidi přechází silnici se sluchátky, koukají do mobilu a jsou upřímně překvapení, že svět existuje i bez playlistu.
Jednou jsem sledoval kluka, co jel na kole, měl sluchátka, koukal do telefonu a projel křižovatkou na červenou. Naštěstí přežil. Ale myslím, že si toho ani nevšiml. Byl ve svém seriálu.
Začínám mít pocit, že sluchátka jsou novodobá verze zavřených dveří. Akorát jsou přenosná. Dáte si je na hlavu a svět je venku. Vy uvnitř. Bez hluku, bez lidí, bez nutnosti reagovat.
A my starší? My jsme zvyklí reagovat. Když někdo mluví, odpovídáme. Když někdo pozdraví, pozdravíme. Když někdo mlčí, máme pocit, že je smutný. Dnešní generace mlčí, protože poslouchá podcast o tom, jak být sám.
Největší paradox je, že lidi dnes poslouchají víc hlasů než kdy dřív. Podcasty, audioknihy, streamy, zprávy. Pořád někdo mluví. Jen ne ten člověk vedle nich.
Takže svět je plný hlasů, ale prázdný rozhovorů.
Já si občas říkám, že bych si měl taky pořídit sluchátka. Ne kvůli hudbě. Ale abych zapadl. Abych byl moderní. Abych nemusel odpovídat. Abych nemusel vysvětlovat, že existuju.
Ale pak si to rozmyslím. Protože kdybych si je nasadil, možná bych měl klid. Ale taky bych definitivně přestal slyšet svět. A já, starý člověk, už mám ticha dost.
Já chci slyšet tramvaj. Lidi. Kašel. Smích. Nadávání. Realitu. I když je hlučná, nepohodlná a občas otravná.
Protože jakmile si všichni nasadíme sluchátka, nebude tu už nikdo, kdo by si všiml, že jsme vlastně úplně sami. Spolu. Ale izolovaní v HD kvalitě.
