Článek
Když dnes poslouchám moderní rodiče, mám někdy pocit, že jsme my starší generace vlastně takový biologický zázrak. Podle všeho jsme totiž vyrůstali v podmínkách, které by dnešní výchovné příručky popsaly asi tak jako kombinaci gulagu a výcvikového tábora pro přežití.
Neměli jsme Montessori.
Neměli jsme dětského terapeuta.
Neměli jsme ani rodičovské workshopy o tom, jak správně validovat emoce dítěte při konfliktu s brokolicí.
A přesto jsme přežili.
Dokonce jsme vyrostli do dospělosti bez toho, aby nás někdo musel třikrát týdně analyzovat kvůli tomu, že nám ve čtyřech letech někdo řekl „ne“.
Naše dětství bylo totiž jednoduché. Když jsme spadli, zvedli jsme se. Když jsme brečeli, dostali jsme dvě možnosti: přestat, nebo jít brečet jinam. A když jsme něco provedli, rodiče nám to vysvětlili metodou, která se dnes v pedagogice označuje jako „rychlá a zapamatovatelná zpětná vazba“.
Dnes je to jiné.
Dnes dítě nejdřív potřebuje bezpečný prostor pro vyjádření emocí, pak terapeutickou reflexi, potom tři obrázkové kartičky s náladami a nakonec společnou rodinnou debatu o tom, zda bylo vůbec správné chtít po něm, aby neházel jogurt po zdi.
A rodiče u toho sedí, kývají hlavou a vypadají, jako by právě řešili klimatickou konferenci OSN.
My jsme měli dvůr.
Ten dvůr byl Montessori, survival kurz i sociální experiment v jednom. Naučili jsme se tam všechno podstatné: jak lézt po stromech, jak utéct před rozzuřeným sousedem a jak se domluvit s ostatními dětmi bez mediátora a terapeutického kruhu.
Občas jsme se poprali.
Občas jsme spadli z kola.
Občas jsme domů přišli od hlíny, krve a s výrazem člověka, který právě prožil malé dobrodružství.
A víte co?
Nikdo kvůli tomu nevolal krizovou linku.
Rodiče na nás koukli, řekli něco ve smyslu „hlavně že žiješ“ a poslali nás zpátky ven.
Dnes by se na takovou situaci svolal tým specialistů. Dítě by dostalo reflexní vestu, helmu, emocionální podporu a rodič by dostal dvacetistránkový manuál, jak zpracovat trauma z pádu z houpačky.
Největší ironie celé té moderní výchovy je ale v tom, že čím víc je kolem dítěte odborníků, tím méně je kolem něj obyčejného zdravého rozumu.
Dřív rodič věděl tři věci: dítě musí jíst, spát a občas poslouchat.
Dnes rodič ví, že musí podporovat autonomii, validovat emoce, vytvářet bezpečné hranice, stimulovat kreativitu a zároveň dbát na mindful komunikaci při oblékání ponožek.
Výsledek?
Dítě, které má deset let, vlastní názor na všechno a nulovou toleranci k tomu, když mu někdo řekne, že se má zvednout od mobilu.
A rodič, který je permanentně unavený, protože místo výchovy provozuje domácí psychologickou poradnu.
My jsme měli jednu základní terapeutickou metodu.
Říkala se jí realita.
Realita znamenala, že když něco rozbijete, dostanete vynadáno. Když něco pokazíte, musíte to napravit. A když se chováte jako blbec, někdo vám to poměrně rychle sdělí.
A kupodivu to fungovalo.
Ne, naše dětství nebylo dokonalé. Rodiče občas udělali chybu, občas zvýšili hlas a občas neměli náladu řešit naše hluboké emoční dilema ohledně plastelíny.
Ale víte co?
Nezabili nás.
Dokonce nás ani nezlomili.
Jen nás vychovali tak, že jsme pochopili jednu základní věc: svět se netočí kolem nás.
A možná právě proto dnes dokážeme přežít bez terapeuta pokaždé, když nám někdo v práci řekne, že jsme něco udělali špatně.
Což je mimochodem situace, která by dnešní generaci pravděpodobně donutila svolat rodinný kruh, dvě sezení s koučem a možná i krizový tým.
Ale to už je jiný příběh.
A taky jiná generace.
