Článek
Tak si to řekněme hned na rovinu: moje televize si o mně myslí, že jsem idiot. A nejen o mně. Ona si to myslí o nás všech. Sedí si tam v rohu obýváku, bliká jak levná diskotéka z devadesátek a servíruje mi obsah, u kterého by i brambora začala pochybovat o smyslu své existence.
Zapnu zprávy. Místo informací dostanu dramatickou hudbu, grafiku jak z počítačové hry a reportéra, který šeptá, jako by právě objevil konec světa – a přitom jde o to, že v únoru napadl sníh. Odborníci? Tři lidi, kteří si navzájem skáčou do řeči a po pěti minutách nevím vůbec nic, jen že bych si měl koupit energetický nápoj a být velmi znepokojen.
A ty soutěže! Otázky typu: „Kolik má týden dní?“ A volají tam lidé. Volají! A váhají! A já tam sedím, držím se křesla a říkám si, že Darwin se musí v hrobě točit jak ventilátor v srpnu. Televize mi tím jasně sděluje: „Neboj, dědo, víme, že víc stejně nepobereš.“
Reklamy jsou kapitola sama pro sebe. Podle nich jsem starý, zapáchám, nerozumím technice, mám slabou prostatu, bolavé klouby a bez speciálního jogurtu nedokážu přežít dopoledne. Každý blok je jako milosrdná poprava důstojnosti. Dřív jsme měli reklamu na pivo. Teď mám reklamu na prášky, aby mě nebolelo, že existuju.
Seriály? To je intelektuální genocida. Dialogy napsané tak, aby je pochopil i rozvařený knedlík. Postavy se dívají do prázdna a vysvětlují si navzájem to, co už všichni dávno vědí. „Jak víš, Petře, jsi můj bratr a od té nehody před deseti lety…“ Ano, děkuji, televize, že mi to připomínáš, kdybych náhodou během posledních třiceti vteřin utrpěl lobotomii.
A reality show? To je vrchol. Lidi zavření v domě, hádají se o špinavé nádobí a publikum to sleduje jako vrchol civilizace. Kam jsme se to dostali? Římané měli gladiátory. My máme soutěž v tom, kdo déle vydrží bez mozku. A já mám sedět, fandit a ještě posílat SMS?
Nejhorší na tom všem je ta urážlivá vstřícnost. Televize na mě mluví pomalu. Přehledně. S titulky. S opakováním. Jako bych byl kombinace předškoláka a lehce dezorientovaného jelena. „Teď vám ukážeme, co se stalo.“ Ano, děkuji, obrazovko, já to vidím. Mám ještě funkční oči. Zatím.
A tak jsem jednoho dne udělal radikální krok. Vypnul jsem ji. Ne symbolicky. Opravdu. Zhasla. Ticho. A já jsem se poprvé po letech nadechl bez dramatické znělky v pozadí.
A tehdy jsem začal mluvit se zdí.
Zeď je upřímná. Nevnucuje mi názor. Nepodsouvá mi emoce. Neprodává mi zubní pastu mezi větou o válce a receptem na bábovku. Když jí něco řeknu, mlčí. A v tom mlčení je víc respektu než v celé večerní programové nabídce.
Řeknu: „Hele, zdi, myslíš, že svět opravdu zhloupl?“ A zeď nic. Žádný rychlý střih, žádný expert na všechno, žádná anketa mezi třemi kolemjdoucími. Jen ticho. A v tom tichu si najednou můžu odpovědět sám.
Možná jsem starý. Možná jen brblám. Ale pamatuju si dobu, kdy televize nebyla cirkus s blikajícími barvami a morálními poučkami mezi reklamou na slevu týdne. Pamatuju si, že když běžel dokument, tak to byl dokument, ne dvacetiminutový trailer na vlastní dramatičnost.
Dneska mám pocit, že obrazovka není okno do světa, ale trychtýř na hloupost. Čím déle se díváš, tím víc ti to lije dovnitř. A nejhorší je, že to dělá s úsměvem. „Bavíme vás,“ říká. Ne, nebavíte. Uspáváte. Otupujete. Hladíte po hlavě a mezitím mi vyndáváte baterky z mozku.
Takže ano, mluvím se zdí. A víte co? Ta zeď mě nikdy nepřerušila uprostřed věty kvůli reklamě na výhodný tarif. Nikdy mi nenaznačila, že jsem příliš pomalý, příliš starý nebo příliš hloupý na složitější myšlenku. Nikdy mi neřekla, co si mám myslet.
Moje televize mě uráží inteligencí. Zeď mi dává prostor.
A dokud bude obrazovka považovat diváka za lehce vyvinutý dálkový ovladač, budu si radši povídat s omítkou. Ta se aspoň netváří, že je chytrá. A to je dneska vzácnost.
