Článek
Každý rok si pustím zprávy a mám pocit, že sleduju reprízu. „Na důchody není.“ „Systém je neudržitelný.“ „Musíme zpomalit růst.“ Vždycky stejná vážná tvář, stejné grafy, stejné řeči o odpovědnosti. A já si říkám: to je zvláštní. Čtyřicet pět let jsem do toho systému sypal peníze a tehdy nikdo neříkal, že na mě jednou nebude.
Pracoval jsem od osmnácti. Žádné mezery, žádné experimenty se životem. Ráno do práce, večer domů. Daně, odvody, zdravotní, sociální. Stát si bral pravidelně a bez řečí. A já platil. Protože to byla dohoda. Ty pracuj, my se o tebe ve stáří postaráme.
Dnes slyším, že ta dohoda je moc drahá.
Zajímavé ale je, že když stát udělá chybu, peníze se najdou. Když se špatně nastaví nějaký systém a miliardy protečou mezi prsty, svět se nezboří. Když se podepíše předražená zakázka, maximálně se pokrčí rameny, založí vyšetřovací komise a jede se dál. Rozpočet to „nějak unese“.
Ale když přijde řeč na důchody, najednou je každý halíř problém.
Na nás se hledí jako na položku, která roste příliš rychle. Jako bychom byli nečekaná pohroma, která spadla z nebe. Jenže my jsme žádná náhoda. My jsme lidé, kteří tenhle stát živili desítky let. Jestli někdo měl plánovat, kolik nás bude a kolik to bude stát, tak to nebyl dělník u pásu ani zdravotní sestra na noční. To byl stát.
A ten teď říká: promiňte, vychází to draze.
Když se postaví něco zbytečně drahého, řekne se, že to byla složitá situace. Když se špatně odhadne projekt a cena se zdvojnásobí, mluví se o nepředvídatelných okolnostech. Ale když se zvýší důchody o pár stovek, je to prý hazard s budoucností.
Tak mi vysvětlete, proč je chyba státu omluvitelná, ale stáří pracujícího člověka je problém?
Já jsem si nikdy nemohl dovolit udělat v práci chybu za miliony. Kdybych ji udělal, letím. Bez řečí. Odpovědnost byla jasná. Tady nahoře se ale chyba rozpustí v systému. Nikdo konkrétní, žádná konkrétní kapsa. Jen obecné konstatování, že se to nepovedlo.
A účet? Ten zaplatíme všichni. Nejčastěji tak, že se „musí šetřit“.
Šetřit na kom? No přece na těch, kteří už nemají sílu se bránit. Důchodci nepůjdou stávkovat v takových počtech. Nepřeruší výrobu. Maximálně si zanadávají doma u televize. A tak je snadné říct: letos přibrzdíme, letos zpomalíme, letos upravíme valorizaci.
Vždycky se to nějak vysvětlí. Demografie. Deficit. Udržitelnost. Samá chytrá slova. Jenže já vidím jednoduchou věc: když je potřeba zalepit díru po špatném rozhodnutí, peníze se najdou. Když jde o důstojné stáří lidí, kteří celý život pracovali, najednou není z čeho brát.
Nechci zázraky. Nechci luxus. Chci jen, aby odpovědnost fungovala oběma směry. Když já jsem měl povinnost odvádět, stát má povinnost plánovat. Když já jsem nesl následky svých chyb, stát by měl nést následky těch svých – a ne je přenášet na nás.
Možná jsem jen starý a moc přemýšlím. Možná nerozumím složitým rozpočtům. Ale rozumím spravedlnosti. A ta mi říká, že něco není v pořádku, když se každoročně řeší, jestli je na důchody, ale nikdy se neřeší stejně hlasitě, jestli je na chyby.
Důchod není dar. Je to odložená mzda. Je to výsledek desítek let práce. Když se sáhne na něj, není to úspora. Je to porušení dohody.
Každý rok slyším, že na důchody není. A každý rok vidím, že na ledacos jiného se peníze najdou. Tak si kladu otázku: opravdu není? Nebo jen nejsme dostatečná priorita?
Jestli je odpověď ta druhá, pak je problém hlubší než jakýkoli deficit. Pak jsme si totiž zvykli, že chyby jsou normální – ale poctivá práce je přítěž. A to je, promiňte mi, svět postavený na hlavu.
