Článek
Člověk by řekl, že v mém věku už ho jen tak něco nerozhází. Sedmdesát na krku, pár operací za sebou, životní zkušenosti na tři knihy. Ale stejně mě občas něco překvapí tak, že nad tím ještě večer kroutím hlavou u televize.
Minulý týden jsem si řekl, že udělám něco pro své nervy. Vyrazil jsem do malé kavárny na náměstí. Nic luxusního, jen příjemné místo, kde dělají slušnou kávu a ještě lepší jablečný koláč. Posadil jsem se ke stolu u okna, objednal si espresso a ten koláč. Vytáhl jsem noviny a těšil se na těch pár minut klidu, než zase půjdu domů poslouchat sousedovu vrtačku.
Káva přišla rychle, koláč taky. První sousto, druhé sousto, všechno v naprostém klidu. A pak se otevřely dveře.
Dovnitř přišel mladý pár s malým dítětem. Tak čtyři roky, možná pět. Posadili se ke stolu hned vedle mě. To by samo o sobě nevadilo. Děti mi nikdy nevadily, koneckonců jsem taky vychoval dvě.
Jenže tohle dítě bylo evidentně vychovávané podle nějaké moderní příručky o absolutní svobodě.
Nejdřív začalo pobíhat kolem stolů. Pak se zastavilo u mé židle. Podívalo se na můj talíř s koláčem, jako kdyby objevilo poklad. A než jsem stačil cokoliv říct, natáhlo ruku a prostě mi sáhlo do talíře.
Normálně. Bez ostychu. Bez ptaní.
Vzalo kus koláče a strčilo si ho do pusy.
Zůstal jsem na něj koukat s vidličkou v ruce. Myslel jsem, že rodiče okamžitě zasáhnou. Že ho okřiknou, omluví se, cokoliv.
Nic.
Matka jen líně zvedla oči od telefonu a řekla tónem, jakým se komentuje počasí: „Tobíku, nech pána.“
Jenže Tobík už měl půlku mého koláče v puse.
Otec se na mě podíval a s úsměvem prohlásil: „On je hrozně společenský.“
Společenský. To je dneska nové slovo pro dítě, které cizím lidem sahá do jídla?
Řekl jsem docela klidně: „Nezlobte se, ale tohle je můj koláč.“
Čekal jsem omluvu. Normální lidskou větu: promiňte, zaplatíme vám nový.
Místo toho matka protočila oči.
„Je to jen koláč,“ řekla.
Jen koláč.
Možná jsem stará škola, ale mě rodiče učili, že na cizí věci se nesahá. Natož na cizí jídlo. A když už dítě něco provede, rodič se omluví.
Jenže dneska je zřejmě jiná doba.
Malý Tobík mezitím znovu natáhl ruku. Tentokrát už jsem byl rychlejší a talíř jsem odsunul.
A tady přišla ta část, která mě opravdu šokovala.
Dítě se rozbrečelo. Ne takové to obyčejné popotahování. Myslím hysterický řev, který dokáže vyprázdnit celou tramvaj.
Matka se na mě podívala, jako kdybych právě tomu dítěti ukradl hračku.
„Teď jste ho rozplakal,“ řekla.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem se náhodou nepřenesl do nějaké absurdní reality.
„Já jsem ho rozplakal?“ odpověděl jsem. „On mi sahal do jídla.“
Otec pokrčil rameny.
„Je to dítě.“
Ano. Je to dítě. A právě proto by ho měl někdo vychovávat.
Nakonec přišla servírka, která scénu očividně sledovala od baru. Bez jediného slova přinesla nový koláč a postavila ho přede mě.
Rodiče ani nepípli. Žádná omluva. Nic.
Jen sbalili dítě, které stále popotahovalo, a odešli.
Seděl jsem tam ještě deset minut a přemýšlel, kdy se z obyčejné slušnosti stala nějaká staromódní relikvie.
Možná jsem opravdu jen mstivý dědek, jak mi občas říkají vnoučata. Ale jednu věc vím jistě.
Když jsme byli malí my, sáhnout cizímu člověku do talíře by znamenalo dvě věci.
Za prvé pořádný výprask doma.
A za druhé bych se styděl ještě příští Vánoce.
Dnes?
Dnes vám rodiče ještě vysvětlí, že problém jste vlastně vy.
